Když čápi nechtějí přiletět

Česká republika patří spolu se Španělskem mezi evropskou špičku v asistované reprodukci. Úspěšnost léčby umělého oplodnění už přesahuje 50 % a díky tomu se se u nás každoročně narodí přibližně 5000 dětí po léčbě neplodnosti. Velký vliv na tom má pozitivní přístup Čechů k asistované reprodukci. „Česká společnost je tomu velice příznivě nakloněna, toto téma není tolik tabuizované jako v jiných státech,“ říká vedoucí lékař nové ostravské kliniky Reprofit International Štěpán Machač.

Je to dnešní přemírou informací nebo skutečně přibývá párů, které nemohou mít přirozenou cestou dítě?
Podle mě jsou to informace. Všichni říkají, že to stoupá, ale podle mě je to posledních dvacet let stejné. Mnohem víc se o tom ale mluví a především internet je velmi silný. Ženy všechno sledují, pročítají, chtějí mít všechno hned. Dřív se o to mladí lidé moc nezajímali, ale teď pokud se po půl roce nic neděje, už mají všechno načteno a přesně ví, co jim je.
V definici neplodnosti je dáno, pár se má snažit dva roky. To ale v současné době nikdo nedodrží. Už po roce se přijdou ptát. Informovanost o neplodnosti je možná málo, ale informací o tom, co s tím dělat je nadmíru. Neplodných párů je dost, ale že bychom byli ve stavu, že by si měl každý mrazit své vajíčka a spermie, tak ro rozhodně ne.

Kolik českých párů je tedy neplodných?
20 % párů má nějaký problém. Vážný problém má asi 20 tisíc párů za rok. Když chlap nemá spermie, tak má dvě možnosti – přijmout spermii dárce nebo být bezdětný. Když mají ženy 42 let, nemají vlastní vajíčka, tak mají také ty stejné dvě možnosti. Takže část párů to vzdá. Ale většinu problémů jsme schopni nějak řešit a z asistované reprodukce se pak narodí 5 % všech dětí za rok.

Když už tam tedy nějaké problémy jsou – jsou častěji u žen nebo mužů?
Je to fifty-fifty. Když přednášíme, tak říkáme 30/30/30 – 30 % jenom ženy, 30 % jenom muži, 30 % společné a 10 % nevíme. Prostě to nejde.
Dříve se většina IVF (In vitro fertilizace, pozn. redakce) dělala kvůli neprůchodným vejcovodům, kvůli zánětům. Teď jsou antibiotika, zánětů je méně a je víc problému s muži. A s nimi je to složité, protože normální počet spermií před 15 lety byl 40 milionů a teď je to 15 milionů. Před 10 lety, když někdo přišel na kliniku a měl 35 milionů tak jsme si říkali: Hmm, jako ujde to. A teď má 16 milionů a my říkáme: Výborný!
Tohle všechno se mění, jak se medicína posouvá.

Co je tedy nejčastějším problémem u žen?
Jsou to čtyři problémy. Buď nemá pravidelné měsíčky a neuvolní vajíčko. Když není vajíčko, nelze otěhotnět. Druhým problémem jsou ty záněty, to znamená nejčastěji postižení vejcovodů a za třetí je to endometrióza, která způsobuje neplodnost. Čtvrtým a možná nejdůležitějším problémem je pak věk. Našimi nejčastějšími klientkami jsou ženy ve věku 36 let a výš.

Tak to by mě naopak zajímalo, kolik mají nejmladší klientky?
IVF smíme dělat pouze klientkám starším 18 let, ale výjimečně se tady objeví pár, kdy je žena mladší 25 let. A to je tam spíš mužský faktor. Například se dva roky snaží, pak jde chlap na spermiogram a zjistíme, že je úplně špatný. Pokud je problém u mladé ženy, většinou jde o to, že vůbec nemá měsíčky.

Sexuolog Radim Uzel říká, že by na každém gynekologickém oddělení měl být i psycholog, protože většina ženských gynekologických problémů je spjata s jejich psychickou.
Já si myslím, že ten základní problém v hlavě není, ale jakmile žena tuší, že něco není v pořádku, tak se to tam začne motat a problém to umocní. Je jedna kanadská studie, která zkoumala vliv psychiky na schopnost otěhotnění a neprokázala nic. Ale nic to nemění na tom, že to ženy nesou relativně špatně. To chlapi to berou buď v pohodě, anebo jako naprostou tragédii.
Ale souhlasím s tím, že psycholog do každého centra patří. Jedna jediná otázka tady je: Kdo to zaplatí? Léčba asistované reprodukce je drahá. Jedná se o desítky tisíc korun, které hradí zdravotní pojišťovna a pacient, a když řeknete: Máte diagnózu špatně pohyblivé spermie, budete mít léčbu za 50 tisíc, kterou vám hradí pojišťovna, k tomu budete doplácet 20 tisíc a protože se vaše paní necítí dobře, budete dávat ještě 5 tisíc psychologovi. Kdo myslíte, že si to zaplatí? Takže přestože tam ten psycholog patří, je nezaplatitelný. Pojišťovna s ním nepočítá. Kdyby ale pojišťovna řekla, že ke každému cyklu dá 2 tisíce korun na psychologa, věřím, že víc než polovina párů by toho využila.

Dá se říct, že je v tomto na ženu vyvíjen psychický tlak, protože se od ní očekává, že automaticky přivede na svět děti?
Ale to si často dělá ona sama! Protože se srovnává s ostatními ženami. Před třiceti lety byl zhruba stejný počet žen, kterým se nedařilo otěhotnět, ale ony se styděly. A ve finále nebyly pod takovým tlakem. Moc se o tom nemluvilo, a když měly jít na kliniku neplodnosti, tak se jim to nelíbilo, byla to ostuda. Ale dneska ví ženy všechno – že to může být horší a že se to třeba nepovede. Na internetu je spousta informací, které pro ně nejsou důležité a přitom jsou volně dostupné. A ony se pak léčí samy, protože jedna paní povídala, že ji zrovna tamto pomohlo a já jim řeknu: Ale vy tohle nepotřebujete. Ale ony to chtějí, protože to prý pomáhá a trápí je to, protože já nesouhlasím s diagnózou, kterou si udělaly samy. Nechápou, proč jim nechcete dát něco, o čem si myslí, že na to mají nárok.
A pak jsou naopak metody, které potřebují a ony je odmítají. Z důvodů, že nechtějí, aby jim někdo sahal na vajíčka, aby je měla mimo své tělo, protože ony to chtějí přirozeně. Ale někdy to prostě přirozeně nejde a ony se trápí, protože si myslí, že to přirozeně půjde. A toto je věčný boj mezi pacientem a doktorem a ten psycholog by nám tam určitě pomohl.

Co životní styl partnerů, má na početí vliv?
Určitě. U žen je velkým rizikovým faktorem nadváha, u mužů zase kouření a sedavé zaměstnání – třeba kamioňáci.

Jak se tedy postupuje dál, když už víte, kde je problém?
To se v závislosti na diagnóze diametrálně liší. Pokud žena neuvolňuje vajíčka a muž má v pořádku spermiogram, dostane tabletky a jakmile začne ovulovat, většinou je problém vyřešen. Pokud se zjistí horší kvalita spermií nebo imunologický problém, dělá se inseminace. To je jeden z nejjednodušších zákroků, kdy se v době, kdy žena uvolňuje vajíčko, zavedou spermie dovnitř a je to.
Pak jsou léčby operační, kdy je nutné ženě něco odstranit – cystu, zničený vejcovod, polyp v děloze, svalový uzel v děloze. Toto neřešíme tady, ale posíláme pacientky do fifejdské nemocnice.
Pokud ale je velmi špatný spermiogram nebo má paní neprůchodné vejcovody, neuvolní vajíčko nebo je pár po třech čtyřech letech bez diagnónzy, tak se dělá IVF – mimotělní oplodnění. A právě to je nejúspěšnější. Ale musíte ho dát lidem, kteří ho potřebují, ne zdravým lidem. Tady se šance na oplodnění hodně zvyšuje, ale zase ne všem. Jaká je podle Vás úspěšnost IVF?

30 procent?
40. Pokud děláme několik zákroků za sebou, tak je to ale až 70 %.

Musím se přiznat, že pro mě je umělé oplodnění něco, co je proti přírodě…
To protože jste mladá. Kdybyste se snažili s manželem třeba 7 let, vám bylo 37 let, garantuju vám, že byste svůj názor přehodnotila. Tato společnost se tváří jako plodná, je normální mít děti, takže tento tlak spolu s věkem vás nakonec donutí umělé oplodnění podstoupit, i kdybyste byla dlouhé roky proti. Kdyby bylo lidem jedno, že nemají děti, tak tady nemusíme otevírat kliniku. Ale lidem to jedno není. Jen zhruba 5 až 7 % párů děti nechce nebo se jich vzdají, ten zbytek je ale chce.

Existují průzkumy, jestli jsou děti ze zkumavky nějakým způsobem „jiné“?
Ano. Začíná se už sledováním těhotenství. Dříve bylo strašně moc dvojčat a to bylo špatné – hodně předčasných porodů apod. Ale když vezmeme, že to bude jedno dítě, tak těhotenství po IVF je stejné jako klasické těhotenství, na to jsou studie. Poté se sleduje procento vrozených vad po narození – tvarových nebo funkčních. A i to průzkum prokázal, že by vše mělo být stejné oproti klasicky zplozeným dětem. A třetí sledovanou skupinou jsou školáci. Teď už jsou studie do 13 let dětí a zatím to vypadá nadějně. Ale 100 % není nikdy nic.
Na druhou stranu ta vaše představa, že se v laboratoři děje něco umělého, je naprosto scestná. V procesu otěhotnění my pouze vezmeme tu spermii a vajíčko a dáme je dohromady. Neděláme nic. To všechno řídí někdo jiný, my ne. My se pak už jen díváme, co se s vajíčkem děje. Nic víc nemůžeme dělat. A pak je z toho taková kulička, kterou my dáme do dělohy. A teprve ta děloha a to embryo rozhodne, jestli se dají dohromady. A toto jsou věci, které my vůbec neovlivníme! Vůbec! Takže samotné spojení pohlavních buněk je jen velmi malá část celého těhotenství a my nejsme schopni ovlivnit, zda se to nakonec povede.  

Jaká je historie klinik Reprofit?
Když jsem před 18 lety začínal, bylo 12 klinik asistované reprodukce. Teď jich je v Česku 45. Může za to z jedné části velký zájem klientů a na druhé straně naše legislativa, která je klinikám na léčbu neplodnosti velmi otevřená. Před jedenácti lety jsme otevřeli první kliniku Reprofit International v Brně. V Brně byl pan profesor Ladislav Pilka, pod jehož rukama vzniklo v roce 1982 vůbec první české dítě ze zkumavky, protože on to prostě uměl, byl to velmi sofistikovaný profesor, opravdu chytrý člověk. Profesor Pilka si vychoval své žáky a každý z těchto žáků si založil svou vlastní kliniku. Takže v Brně bylo pět klinik na velmi vysoké úrovni, protože byly první. A my jsme tam otevřeli další kliniku a během pěti let jsme z toho udělali největší kliniku v republice. Na této klinice děláme přibližně 4,5 tisíce léčebných cyklů za rok, což znamená 20 % všech umělých oplodnění v Česku.

Nezlobte se na mě, ale to už je opravdu továrna na děti!
Ano, dá se to tak říct. Ale jde o to, že máme nejen špičkové vybavení, ale především jiný přístup než konkurence. A protože klientů je skutečně mnoho, otevřeli jsme pobočku v Olomouci, kde nám odešla část brněnské klientely a protože bylo stále mnoho pacientek, které cestovaly tady ze severní Moravy, vznikla i tato pobočka v Ostravě. Můj odhad je, že 800 až 1000 pacientek za rok bychom zde měli zvládnout. Připraven pro ně bude tým pěti lékařů, tři budou na stálo a já a šéf brněnské pobočky budeme dojíždět. K tomu tady máme tři embryology, tři sestry. Tým by se měl ale postupně rozrůst až na 20 lidí.

V čem je tedy Reprofit klinika výjimečná?
Je to zejména o lidech a o tom, co jim chcete nabídnout. Neplodnost je nemoc, takže byste se k nim měla chovat jako k pacientům a ne klientům, kteří si jdou založit pojištění. A jsme jedineční v tom, že to prostě umíme! (smích)
Princip je, nikam lidi netlačit. Najít diagnózu a léčit je, protože část pacientů je připravena někam přijít a hned mít léčbu, protože to je nejjednodušší. 20 % pacientů otěhotní hned, protože jsou zdraví a nepotřebují to a vy je vůbec nepustíte do IVF. Takže ti z toho profitují – přijdou, otěhotní a jdou. Dalších 30 % neotěhotní hned a začnou být zvídaví nebo ještě věří doktorovi. Ale větší půlka těchto lidí z léčby neprofituje, protože se neví diagnóza, nevědí, co jim je, místo aby svou diagnózu znali. A v tomto jsme jiní. My nemáme ekonomický tlak. Nemusíme každé pacientce dělat IVF, protože na tom vyděláme. Nechceme je někam tlačit. Chceme je léčit, chceme jim pomoci. Může to trvat déle, ale dokážeme pro daný pár vymyslet i takovou léčbu, která se jinde nedělá. Pošleme třeba ženu do lázní cvičit Mojžíšovou, ať to zkusí! Protože když je vám 25 let, já vás nemůžu pustit do IVF, protože už nic lepšího není! My musíme zkusit všechno ostatní, aby se to podařilo přirozeně. Umělé oplodnění je poslední, ne první možností.