Štěpán Kozub: „Nepovažuju se za primitiva!“

Rodák z Bohumína už dávno překročil hranice své rodné hroudy. Štěpán Kozub na konci roku 2022 vyprodal jako první český stand-up komik O2 Arénu, a to hned dvakrát po sobě. Jeho humor si nebere servítky s nikým a ničím. „Je to dost promyšlená záležitost! Rád si utahuju z primitivních věcí nebo klišé. To mě baví se jim vysmívat, shazovat je nebo se smát lidské hlouposti,“ říká Kozub a dodává, že je to vše jen maska, za kterou se rád schovává. I přes plný diář si dokáže najít čas na podporu charitativních projektů jako je Benefiční hokej, jehož se stal ambasadorem.

Začal nový rok. S čím přicházíte do roku 2023? Máte nějaké předsevzetí nebo přání?
Já si nedávám předsevzetí. Na rok 2023 máme spoustu práce, takže se to zase ponese hlavně v duchu pracovním, ale takovým koordinovanějším způsobem, řekl bych.
Máme před sebou velký úkol, a to je náš Comedy club, který vzniká v Ostravě, to je takový hlavní cíl. V divadle budu pokračovat, jen jsem si nastavil, že tento rok se ponese v duchu věcí, které chci dělat, protože jsem, a tak to prostě je, nucen někdy dělat věci, které vnitřně člověk úplně nechce, a to by se teď mohlo trochu změnit. To bych si moc přál! (Smích) Ale ten Comedy club to je naše vysněná věc, k tomu se upínají veškeré naše pozornosti.

A v osobním životě? Máte za sebou velké akce, chystáte nějakou dovolenou?
Ano, to je jasné. Já si vždycky najdu nějakou skulinu, kdy vypadnu a trochu se uvolním, to je nutné. Ale nevydržím odpočívat moc dlouho. (Smích) Mám rád, když se v pracovním životě pořád něco děje. Ale je třeba i relaxovat, ale to se zatím učím. (smích)

Je tomu doslova pár dnů, kdy jste měl dvě obrovská vystoupení – první svého druhu – v O2 aréně. Stihl jste to už zpracovat? Jak to hodnotíte?
Přiznám se, že jsem docela analytický typ, já ty věci ještě zpětně velmi prožívám, ba naopak neumím mít tu okamžitou prvotní reakci, když je to čerstvé. Tak se stalo, že když skončila druhá O2 aréna, tak se za mnou kolegové seběhli a ptali se, jak se cítím, co na to říkám… a já jsem to nebyl schopný zhodnotit.
Teď už zpětně to ale zhodnocuji pro sebe jako krásný zážitek, protože primárně šlo o to si to zažít a taky, jak jste sama řekla, vykopnout tady něco, co tady nemá až takovou historii nebo rozhodně ne v takovém měřítku. Když se bavíme o stand-upu. Pokud by to motivovalo víc lidí, aby se tomu věnovali, tak to by pro mě bylo největší zadostiučinění.
Samozřejmě to s sebou neslo i velký tlak, ale ti lidi byli úžasní a vystoupení byla objektivně asi dobrá. (smích)

Jsou nějaké ambice to zopakovat?
Nevím, jestli ambice, ale cíl asi ano. Zatím to není nic konkrétního, ale zřejmě jsme nebyli v O2 aréně naposledy.

Vraťme se do Ostravy a zmiňovaného klubu. Jaká je jeho představa?
Představuju si první opravdu zemitý Comedy club, který je ve světě poměrně běžná záležitost, a tak to trochu „počeštit“ a udělat to tak, aby to pro tu naši kotlinu bylo blízké. Měl by to hlavně být zábavní podnik, kde ale rozhodně nebudou tancovat holky kolem tyčky. Ani kluci. Ani nic mezi tím. (Smích) Bude to klub, kde bych já s nějakou pravidelností, ale ne přesyceností vystupoval se svými stand-upy, zároveň by to měl být prostor pro mladé nadějné komiky nebo už i zkušenější komiky. Svým způsobem by to měl být i hudební klub a když tam nebude žádný dramaturgický program, tak to bude v provozu jako takový kafe bar. Jen nebudeme černí. Ale občas si můžu na sebe něco namazat. (smích)

Viděla jsem pár úryvků z O2, nebo jiných vašich stand-upů, znám Tři tygry. Váš humor je velmi specifický. Nebála bych se říct ostravský. Chápe vaše vtípky i české publikum?
Já jsem si nikdy neřekl, že dělám ostravský humor. To začali říkat lidi okolo. Já ani nevím, jak vypadá, co to je ostravský humor. Ten humor, který mě baví, je vlastně úplně jednoduchý je opravdový, upřímný, bez servítek bez nějakých poloh a póz. Mám rád, když je živočišný a dotýká se věcí, které jsou tabuizovány – mnohdy ve společnosti úplně zbytečně. Já si myslím, že v rámci komedie si můžeme dělat legraci úplně ze všeho. Většinou s tím mají problém – třeba s mírou vulgarity – ti, kteří nepochopili žánr. S takovým člověkem se pak nemá smysl ani hádat. Já dokonce chápu ty, kteří říkají: „Fuj, co to je? To je fekální!“ Ale to je dost promyšlená a cílená záležitost! (Smích) Proto s oblibou říkám, že primitiv nemůže dělat primitivní humor. To nejde. To znamená, že se nepovažuju za primitiva! (smích) Ale rád si utahuju z primitivních věcí nebo klišé. To mě baví se jim vysmívat, shazovat je nebo se smát lidské hlouposti. Takže pokud se toto považuje za ostravský humor, tak dobře, jsem za to rád, protože já tady žiju rád, ale není to tak, že bych si to tahle vydefinoval a teď jedu ven s tím ostravským humorem. A já si vážím, že tam byli lidi napříč republikou a spolu se mnou se bavili nad věcmi, nad kterými se už v některých zemích nahlas moc bavit nemůžou.

Jaký jste v soukromí? Je to role nebo si takhle utahujete i z manželky, dětí, rodiny..?
Na to se mě ptá hodně lidí, ale já si nedovedu představit, že by se mnou chtěl někdo žít, kdybych takhle fungoval. (Smích) Představte si, že bych takhle byl 24/7. To přece nejde! Je to samozřejmě role, profese. Určitě, když sedím s kamarády, jedeme v autě třeba na vystoupení, tak humor, který volím ve svém soukromí je identický, ale ne v takové míře a není to tak, že kdekoliv přijdu, tak potřebuju pozornost, vezmu si mikrofon, když tam je. A když není, tak třeba mrkev jen pro ten pocit. Ne, tak to nedělám. (Smích)

Má vaše žena ráda vaše vystoupení?
Já myslím, že je fanynka!

A dcerka?
Ta tomu zatím moc nerozumím. Ale učím ji spoustu zajímavých slov. Prdel… a tak.

Když se podíváte na internet, tak zjistíte, že už jste pojem ve Wikipedii!
Vážně? A co tam je?

Je tam herec, ale také zpěvák, komik, ale také třeba režisér. Co z toho je vám nejbližší? Je to pořád herectví? Nebo se v každé té pozici cítíte dobře?
Určitě mám rád každou kreativní a tvůrčí činnost, něco, kde se můžu realizovat, ale nejblíž je mi herec/komik. Já mám rád ty role. Mám rád, když se za něco můžu schovat. Ale když děláme koncerty a muziku, kde se není za co schovat a tam je člověk opravdu sám za sebe a ono to tak musí být, aby byla muzika autentická, tak je mi to taky příjemné. Ale pořád je to nějaká moje sekundární činnost. Nejblíž je mi ta maska. To mě baví.

Naprostým opakem Vašich komediálních postav ve filmu byla postava Michala ve filmu Spolu, kde hrajete autistického mladého muže. Jak jste se na roli připravoval?
Je pravda, že toto byl film, který vyžadoval víc péče a přípravy a bylo to příjemné. Je to jako s tou hudbou, kdy si rád uteču z role komika a baviče, rád si udělám něco, jak se říká, vážnějšího. To byl tento případ a ten text byl tak nosný, režisérské duo mi přišlo tak v pohodě, že jsem to chtěl dělat. Potkal jsem se několika autisty a s jejich mentory a bylo to.

Jak vůbec vznikla spolupráce s Jiřím Krhutem (autorem písní z alba Prásknu bičem, pozn. red.)? Vy jste šel za ním nebo on za vámi?
Vzniklo to dost přirozeně, jako vlastně většina práce, kterou dělám. Ty věci, které mě nejvíc těší na mé práci a které mám nejradši, se rodily postupně. S Jirkou Krhutem jsme dřív, než jsme byli kolegové, jsme byli kamarádi, znali jsme se už delší dobu z Heligonky, kde jsme vystupovali se Třemi tygry a on se svou show. Potom jsme ho měli jednou jako hosta v Divadle Mír v silvestrovském představení Tří tygrů, kde vystupoval se svou autorskou tvorbou a tam už byl zárodek toho, že bychom spolu někdy něco mohli udělat, ale bavili jsme se v komediální úrovni. Pak jsem zjistil, že Jirka píše i lyričtější věci a on mi říkal, že jich má hodně a nemá je kdo zpívat a tehdy mě napadlo, že by mě to mohlo bavit. Ten chanson je svým způsobem vyprávění příběhů a potřebuje svého vypravěče než zpěváka. Proto já se nikdy neoznačuju za zpěváka, protože můj rozsah je minimální. Jsem tedy spíš chansonier nebo vypravěč. Zkusili jsme tedy první píseň, úplně nevinně a byl o to ku podivu velký zájem, tak vzniklo album a následně několik desítek koncertů. A tak nějak v tom pokračujeme pořád a baví mě to.

A jak se to dá stihnout? V jednom životě a k tomu být ještě táta a manžel..?
A člověk! Pořád se zapomíná, že i já mám svoje potřeby! (smích) Mám kolem sebe takový úzký tým lidí, který mi pomáhá s mým pracovním časem, bez nich by to dneska už nešlo, nebo šlo, ale bylo by to velmi komplikované. Ti mi pomáhají a taky jsem si už zvykl. (smích) Někdy je to nepříjemné, když je toho hodně najednou, když ty věci hodně rychle navazují na sebe, ale už jsem se s tou energií naučil pracovat. Už vím třeba několik měsíců dopředu, že bude složitější období, pekelných 14 dnů, ale pak se to uvolní, takže je to i práce s energií. Jde to. Míň spíte a v noci víc žijete. A na to se dá zvyknout. 

Co Vás tedy v nejbližší době čeká, kromě již zmíněného komediálního klubu?
Kromě toho klubu v nejbližší době nic, což je vlastně výborná pozice, protože jsme si slíbili, že teď budeme veškerou pozornost věnovat klubu, aby byl opravdový, aby byl takový, jaký chceme. Pak se nabízí nějaká forma toho stand-upu v O2 aréně, v tuto chvíli o tom jednáme, jak to posunout nebo obhájit. A chodí i nabídky na filmovou práci, kterou teď přesouvám na takovou třetí kolej, což jsem si tak slíbil a nejzásadnější je naše vlastní produkce. A koncerty taky nějaké budou.

Ale pojďme k tomu, proč jsme se potkali! Stal jste se ambasadorem Benefičního hokeje, akce, která má za cíl pomoci chlapci, který po vzácném onemocnění míchy ochrnul téměř na celé tělo. Dominik je ale obrovský bojovník a nevzdává se snu, že se znovu postaví na nohy. Jak na to pohlížíte?
To jsou osudy, které se mě dotýkají. Asi jako každého normálního člověka, který má vyvinutou nějakou empatii. Tyto příběhy mě dojímají a pokud můžu v jakékoliv podobě, kterou umím, pomoct, tak to udělám rád. Myslím si, že je svým způsobem povinnost každého z nás.

Co Vy a hokej?
Hokej jsem nikdy nehrál, neumím ani bruslit, ale rád se na hokej dívám. Jsem takový ten pasivní fanoušek. (Smích) Když sleduju hokej, hodně to prožívám. U fotbalu to tak nemám. Hokej se mi líbí, protože je to rychlá, kontaktní, taková macho hra – a teď to myslím dobře – tak se mi to líbí, protože to ve mně umí budovat napětí a katarzi. To je skvělé.

Dominik je Váš velký fanoušek, co byste mu přímo pro něj vzkázal?
Že se na něj moc těším, že mám pro něj pár super fórů, které by se mu mohly líbit a že si s ním chci užít ten hokej. A že je to frajer!

Děkuji mockrát! Přeji mnoho úspěchů a těšíme se na Vás na Benefičním hokeji 14. ledna v Ostravě-Porubě!

Foto zdroj: Štěpán Kozub, Kateřina Moravcová