ROZHOVORY

„Pokus o přebarvení Ostravy doufám vyšel!“

Duchovní matka největšího českého festivalu Colours of Ostrava doslova žije svou prací. Každý rok procestuje půl zeměkoule, aby během tří dnů obarvila moravskoslezskou metropoli do všech barev duhy a už dlouhých 15 let se jí to daří. Rozhodně ale neusíná na vavřínech! Stále hledá způsoby, jak festival oživit, rozšířit a ozvláštnit. A rozhodně se nebojí kontroverze. „Každý ročník děláme nejlépe, jak umíme, a s pocitem, že kdyby byl poslední, tak je to v pořádku,“ říká Zlata Holušová.

Vedli Vás doma k hudbě? Jakou hudbu poslouchali Vaši rodiče?
Rodiče hodně poslouchali Semafor, věci, které byly tehdy dostupné, protože kvalitní hudby tolik nebylo. Já jsem si hudbu velmi brzy začala vyhledávat sama všude možně. Jedním z mých největších hudebních učitelů byl hudební kritik Jirka Černý, se kterým jsem se hodně spřátelila a který mi vozil spousty hudebních nosičů. Stal se tak mým hlavním zdrojem v době, kdy jsem byla mladá. (smích)

Jaká hudba to byla?
Velmi inteligentní, protože Jirka vozil vždycky kvalitní hudbu. Byly to věci, které v té době u nás vůbec nebyly známé, ať už to byl třeba Elvis Costello nebo Tom Waits. Kapely, které tehdy znamenaly ve světové pop music kvalitu, ale my jsme tady o nich neměli povědomí, protože v době komunismu se k nám desky dostávaly velice ztěžka. Dá se říct, že Jirka Černý měl vždycky obrovský rozptyl - od opery až po odvážné výstřelky jako King Crimson, Vana Morrisona, kterého jsem skrze něj poznala. Vlastně celá plejáda hudby se ke mně dostala v mých osmnácti letech právě přes Jirku Černého.

Má některý z Vašich rodičů podobný vztah k hudbě jako Vy?
Rodiče už bohužel nemám, a i kdyby žili, už by to asi jen s potěšením sledovali. U svých rodičů jsem neregistrovala žádné výrazné hudební ambice.

Hrajete na nějaký hudební nástroj?
Hrála jsem na akordeon. Mám dokonce vychozenou lidovou školu. (smích)

Pojďme ale ke Colours of Ostrava. Jak tento nápad vznikl?
Souvisí to se zmíněnými vzpomínkami. V 70. letech jsem redaktorsky spolupracovala na Folkovém kolotoči, což byl tehdy nejvýznamnější festival napůl zakázané kultury. Spolupracovala jsem na Kolotoči a vlastně i viděla začátky růstu druhé velké folkové vlny v čele s Jarkem Nohavicou. Když komunisté zakázali Kolotoč, nedokázala jsem nepokračovat a pořádala jsem podobné akce sama. Vymyslela jsem si krásný festival, který mi v té době zakázali týden před jeho uskutečněním a po němž mi zbyl jen rozsáhlý bulletin. Pak jsem vytvořila několik festivalů v Dolní Lhotě. Nejprve měly charakter rockový, pak vznikl na tehdejší dobu velmi inovátorský festival Dolnolhotský buben se zaměřením na world music. Zvláštní kapitolou bylo také pět let práce na festivalu Hudba k tichu,který se věnoval propojování duše a těla. V té době jsem už pracovala v rozhlase, kde jsem několik let měla pořad se stejným názvem. Následně přišlo období hudebních klubů. Devět let jsme spolu s Láďou Kovalem vedli hudební klub, ve kterém jsme pořádali 250 koncertů ročně. S manželi Hradilovými jsme založili klub Templ, kde také koncerty a akce probíhaly velmi hojně. To byla taková moje průprava. Ještě v době existence našich klubů jsme usoudili, že Dolní Lhota je už na festival malá, že festival by měl být v centru Ostravy. První Colours měly hlavní scénu přímo vedle našeho klubu. Takže všechno mělo svůj přirozený vývoj. Po plejádě malých festivalů jsme se pustili do velkého projektu a nazvali jsme jej Colours of Ostrava.

Jak jste došli k tomuto názvu?
Velmi logicky, chtěla jsem dělat hudbu z celého světa – hlavně world music, ve které jsem viděla budoucnost, no a tato hudba je barevná z podstaty. Taky jsem se chtěla distancovat od toho, že Ostrava byla nazývanou černou, tudíž se k ní sbíhaly negativní emoce. Takže pokus o přebarvení Ostravy doufám vyšel. (smích)

Pojďme zavzpomínat na první ročník Colours of Ostrava v roce 2002…
Už ten první byl rozhodně dost velký. Měl šest scén, u našeho klubu Boomerang stála hlavní scéna, na Stodolní ulici druhá, další scény byly postaveny na Černé louce. Vystoupilo na něm tehdy na 50 kapel a dýdžejů (DJs). Ambiciózním se tedy jevil už od počátku, protože na něm vystupovaly zajímavé zahraniční kapely z Indie a Afriky, což tehdy u nás nebylo moc zvykem. Takže od počátku vypadal hodně zajímavě.

Pamatujete si na hlavní hvězdu prvního ročníku?
Byli tam Senses z Indie, Transsylvanians z Maďarska, Uado Taraban z Polska, Omar Ka z Afriky, čeští Monkey Business, Tata Bojs nebo Kryštof. Už tehdy se jednalo o velmi zajímavou plejádu kapel ze zahraničí v sousedství s hvězdami české scény, které Colours odstartovaly.

Kdy jste si začala říkat, že je Stodolní malá a že je třeba začít hledat větší prostory?
Tohle jsem nikdy nevyslovila. Mělo velký půvab hrát na Stodolní ulici, byla ale neuhlídatelná. Všichni z toho měli prospěch - kromě nás, kteří jsme hodně prodělali. Byla to tehdy velmi charismatická a živá ulice se spoustou průchodů a nám se stávalo, že polovina lidí byla na festivalu zadarmo. Došli jsme k závěru, že nejsme schopni dělat festival těchto rozměrů na této ulici. Navíc jsme řešili problém, že ze Stodolní ulice je to na Černou louku poměrně daleko, takže lidé chodili velký kus pěšky. Dopadalo to potom tak, že trávili čas buď jen na Stodolní, nebo jen na Černé louce. Proto jsme hledali způsob, jak obě scény přiblížit k sobě. Nakonec jsme tedy opustili Stodolní ulici a začali se rozvíjet za řekou u Slezskoostravského hradu. To už vypadalo příznivěji.

Kolik v té době chodívalo na Colours návštěvníků?
Kolem patnácti tisíc na začátku, a než jsme se přesunuli do Dolní oblasti Vítkovic, bylo to už dvacet pět tisíc lidí. To znamenalo vyprodáno. Poprvé se to podařilo v roce 2009, kdy na Černé louce v sobotu vystupovali třeba Jarek Nohavica, Morcheeba nebo The Cranberries. O rok později už bylo vyprodáno dokonce tři týdny před festivalem. Poslední rok se na Černé louce sešlo také dvacet pět tisíc návštěvníků. Dalo by se říct, že festival ztrácel potenciál, jak se dál rozvíjet, a v této době jsme dostali nabídku z tehdy velmi neutěšených prostor Dolní oblasti Vítkovic, která skýtala pohled jen na opuštěné továrny a haldy náletových dřevin. Bylo těžké uvěřit, že tady může být velký festival. Neskutečná práce lidí z Dolní oblasti, přemlouvací schopnosti pana Koudely a hlavně charismatická práce vizionáře pana Světlíka, který dokázal něco na počátku zcela neuvěřitelného. Jako z popela zvednout areál, kterým se můžeme pyšnit v celé Evropě. Jak slíbil, tak se i stalo a do roka byl vytvořen areál, kam jsme se mohli nastěhovat. Od té doby se každým rokem proměňoval k lepšímu, přibyl Gong, Hlubina a další úžasné stavby, které ho činí tak jedinečným. 

Velmi dobře si pamatuji první ročník v Dolních Vítkovicích, kdy jsme si lámali nohy na „šutrech“... (smích)
Ano, máte pravdu, bylo to náročné. (smích) Bylo to velmi čerstvé a struska se ještě nestačila rozpadnout. Navíc ale loňský rok ukázal, jak moc nám ten povrch ve velkých deštích pomohl. Kaluže se tvořily jen minimálně a struskový povrch byl suchý.

Taky si ale pamatuju, že mě ta velikost festivalu tehdy naprosto uchvátila. Jak to máte Vy? Máte čas se během těch tří dnů zastavit a užívat si koncerty? Postavit se doprostřed davu a říct si: „Pane jo, to je bomba!“
Nemám na tyto emoce čas. Spíš na mě všechno padá, jakmile jsme v závěru a festival končí. Jsem vždycky nešťastná a nejraději bych ho prodloužila alespoň o týden. (smích) Během festivalu nejraději chodím mezi scénami a poslouchám, protože jsem dramaturg programu a potřebuju vidět, jak to funguje na lidi, jak dané vystoupení vypadá, co přidat, kde ubrat. Některé kapely vidím naživo poprvé v životě, takže chci vidět, jestli se jejich koncert povedl. Během festivalu se tedy dost naběhám.

Pojďme si říct, jak se tvoří program Colours of Ostrava. Jak dlouho to trvá a jak probíhají přípravy?
Některé interprety máme v hlavě hodně dlouho a chceme je získat. Někdy je to ale běh na dlouhou trať a velmi to trvá, jako například s letošní Norah Jones. Naopak jindy to vychází z možností, které jsou v danou chvíli na hudebním trhu, a vybíráme z dané nabídky kapel, které jsou na tour. To obnáší cesty po různých hudebních veletrzích, kde doslova vyzobáváme různé rozinky z mnohdy obřích programů. Z každého místa, kde na svých toulkách festivaly každoročně objevím, vyberu jednu až tři kapely a ty se pak snažím přivést do Ostravy. Tento proces nezačíná a nekončí. Na letošní ročník je program hotový a já teď odjíždím do Koreje na velký showcase festival, kde si patrně vyberu kapely na další ročníky. Potom jedu na Primaveru do Španělska, kde mám vyhlédnuto několik inspiračních koncertů. Takže proces tvorby programu se nezastavuje.
Snažíme se co nejvíc jezdit a hledat. Dnes už nás pátrá víc, protože je také mnoho showcase festivalů ve světě najednou a rozdvojit se neumím.

Jak si to množství interpretů, které vidíte, nakonec sumírujete? Máte poznámky, do nichž si píšete například: Tenhle by byl dobrý na hlavní scénu v pátek… nebo něco takového?
Je to spíš o tom, co mi zůstane v hlavě. Opravdu platí, že to, co Vám v hlavě zůstane, bylo skutečně dobré a to, co z ní vypadne, asi za moc nestálo. Silné věci, za které dáte ruku do ohně, nezapomenete. Pokouším se samozřejmě dělat si nějaký sumář, někam si to napíšu, ale moje zkušenost je taková, že silné zážitky si prostě pamatuji.

Kdy se tedy tvoří program, v němž už rozdělujete interprety na konkrétní hodiny?
Po skončení festivalu vezmeme náš „kostičkový“ line up, prostě ho vymažeme a začneme do něj znovu vpisovat. Dost se na ten okamžik těšíme. Verzí programu na další ročník je asi padesát. Někdy jsou v jedné kostičce i dvě, tři jména, pak se všechna přemažou a vepíšeme do ní něco úplně jiného. Obsadit určité pozice, zejména headlinerů, trvá velmi dlouho, protože některé kapely se rozmýšlejí dlouho. No a nakonec třeba zvolí jiný festival. Loni se nám na hlavní pozici v sobotu vyměnilo asi dvacet jmen a pořád to nešlo. Občas to jsou opravdu velké nervy, jak splnit náročné očekávání návštěvníků. Dost často to připomíná šachy, které hrajeme s  agenty kapel, protože neznáme ceny kapel a musíme je odhadovat ze znalosti trhu. Takže riskujeme a čekáme.

Letos poprvé bude festival trvat od středy do soboty. K tomu bude probíhat o týden později, než tomu bývalo zvykem. Co se stalo?
V loňském roce jsme byli už hodně nešťastní, že spolu s námi probíhalo ve stejnou dobu asi dvacet velkých festivalů po Evropě a bitva o jména byla už opravdu strašlivá. Navíc s naším eurem jsme na tom ze všech evropských zemí nejhůř, takže jsme se dostávali k astronomickým částkám za některé kapely. Bylo už skoro nemožné vytvořit opravdu výjimečný program. Z toho důvodu jsme se rozhodli festival posunout o týden později. Ke středě nás inspirovali mimo ostravští návštěvníci, kteří už v neděli houfně odjížděli, protože psychologicky je pondělí pro ně důležitější. Ohlasy na tuto změnu jsou zatím spíše pozitivní. Fanoušci si libují, že budou mít neděli na odpočinek a rehabilitaci po Colours a v pondělí budou schopní fungovat, i když to znamená, že si musí vzít o den volna navíc. A středa se mi, co se umělců týká, bookuje daleko lépe než sobota nebo neděle.

Jak velký tým připravuje Colours?
Velký. Asi dvacet lidí na něm pracuje celoročně. Další spousta lidí má okruhy, které dostali na starost, a ti mají pod sebou své týmy. Například šéf areálu Dan Krečmer, který je se mnou už od dob Dolnolhotských bubnů, má pod sebou opravdu velký tým lidí, který úkoluje, nebo Pepa Ženíšek, který dělá veškerou techniku na Colours, má zase svoji firmu, s níž pracuje, a my tvoříme pouze část jeho celoroční práce.

Nabídne letošní ročník něco nového?
Letošní ročník bude probíhat v podobných intencích jako předchozí, jen bude zase o něco propracovanější, posunutý zase o level dál. Jako třeba dětská scéna, která se stále rozvíjí. Větší a modernější stan dostane taneční scéna. Samozřejmě obrovskou práci jsme si také přidali se začleněním diskusních scén Meltingpotu do čtyřdenní hostiny Colours of Ostrava. Meltingpot bude mít letos osm scén a přiveze více než 150 přednášejících, takže se jedná o takové „Colours na entou“.

Meltingpot proběhl loni poprvé. Jaké jste na něj zaznamenali ohlasy?
Výborné. Přestože proti němu jde v konkurenci i velmi kvalitní hudební program, mnoho speakrů si našlo své posluchače v zaplněných sálech a myslím si, že i letos to bude stejné. Přijede například Dan Millman se svým Pokojným bojovníkem nebo Mark Gungor, americký kazatel, jehož kázání vypadají spíš jako stan-up comedy. Je to opravdu k popukání a zároveň velmi chytré. Přijedou sem novinářské špičky ze CNN jako Sharon Weinberger, spousta spisovatelů z celého světa a řada význačných  cestovatelů, opět tady bude velká scéna Voices of Freedom, na níž dochází k propojení současnosti a dějin. Novinkou je scéna Music Alarm, která bude muzikanty představovat ve velmi netradičních rolích. Stále jsou totiž na světě muzikanti, kterým jsou usekávány ruce, protože hrají na své hudební nástroje. Opět velká část světa potřebuje protestní hlasy muzikantů. Hudba je svoboda, a proto je nebezpečná pro všechny totality. Proto jsem se rozhodla vytvořit scénu, na které se budou setkávat myšlenky umělců z Colours s manažery velkých hudebních festivalů a odborníky na hudbu z nejrůznějších oblastí. Uvidíte například Petera Garretta z Midnight Oil, který vyměnil na čas hudbu za pozici ministra kultury a životního prostředí v Austrálii, aby se teď k hudbě zase vrátil. Věřím, že Meltingpot může být pro návštěvníky i velmi inspirativní.

Letošní ročník nabízí neskutečné taháky, ať už Jamiroquai, Imagine Dragons, LP nebo už zmiňovanou Norah Jones. Jak dlouho jste ji přemlouvali k cestě do Ostravy?
Dlouho. (smích) Některé i pět let. U Jamiroquai to kupodivu šlo rychle. Samozřejmě jsou to všechno kapely, které jsou neuvěřitelně drahé, takže Colours opět výrazně navýšilo své finanční náklady na program. Těžko říct, jak se to všechno podařilo. Většinou nám agent po dlouhém smlouvání řekl ano.

Dá se prozradit rozpočet festivalu?
Skoro sto milionů. Je nutné říct, že bez partnerů se to vůbec neobjede. Vstupenky tvoří asi čtyřicet procent. Lístky by bez sponzorů a partnerů musely být dvakrát dražší. Byly by tedy stejně drahé jako na festivaly v zahraničí. Kupní síla je u nás ale pořád někde jinde, o to víc je festival pracnější. Musíme hledat partnery, starat se o ně a vytvářet pro ně dobré prostředí.

Máte nějakého interpreta, ze kterého jste si na Colours doslova „sedla na zadek“?
Ne, protože vím, co tam bude. Buď je vidím už předtím na vlastní oči, nebo je mám zhlédnuté a nastudované. Asi se mi nestalo, že by mě něco výrazným způsobem překvapilo. To bych zřejmě špatně dělala svou práci. (smích)

Zaznamenala jsem velmi rozporuplné reakce na vystoupení Björk. Zatímco někteří diváci byli nadšení, houfy lidí odcházely k jiným scénám.
Toto je podle mě pro Colours signifikantní. Dáváme prostor věcem, o kterých už dopředu víme, že budou kontroverzní a že přináší umění, které se nemusí líbit každému. To je dramaturgická odvaha, se kterou pracujeme. Ať už je to Björk, nebo velmi náročný projekt Anthonyho Johnsona.

Neslýcháváte od kolegů nebo kamarádů věty typu: „To už je příliš!“ nebo „Měli bychom trošku zbrzdit!“?
Jasně, slýchávám. Každoročně! (smích)

A necháte si poradit?
Nenechám! (smích)

Má tedy ještě Colours prostor pro růst?
Myslím, že má! Každý ročník děláme nejlépe, jak umíme, a s pocitem, že kdyby byl poslední, tak je to v pořádku. Že je v něm všechno, co jsme v dané chvíli schopni nabídnout. Co bude dál, nevíme. Co nás napadne, co přijde, se teprve ukáže, ale jistotou je, že každý ročník je udělaný nadoraz.

Loni se nevydařilo počasí. Přesto existují z festivalu nádherné fotky fanoušků v pláštěnkách a lidé si ho i tak skvěle užili. Byla jste z nepříznivého počasí nervózní?
To víte, že byla! Chvilkami se o mě pokoušelo zoufalství, ale stačilo vejít mezi lidi, vidět, že jsou v pohodě, a uvědomit si, že dokud hudba hraje, je to dobré. Festival je pokažený ve chvíli, kdy musíte vypínat scény, protože se na ně žene například přímým větrem déšť. To jsou nešťastné okamžiky. Nepřeji je žádnému organizátorovi. Vím, že nastupuje bezradnost a bezmoc, protože v tu chvíli nemůžete udělat nic. Měli jsme sice škaredé počasí, ale koncerty všichni odehráli na minutu přesně. Takže když se lidé trošku lépe vybavili, užili si koncerty i tak. Člověk je tvor přizpůsobivý, schopný zvyknout si na všechno. Během finále v neděli už bylo krásně, takže jsme to zvládli, ale přiznávám, že byly chvíle, kdy mi bylo krušno, protože si přeju, aby byli všichni v absolutní pohodě a bylo jim na festivalu dobře.

Kdy stíháte během roku odpočívat?
Když mám hodně dlouhé výjezdy. Například v lednu jsem byla v Indii pozvaná na dva festivaly do Kalkaty a do Goa, odkud jsem mimochodem přivezla pro letošní ročník kapelu složenou z Baulských hvězd pro Gong. Takže jsem si v Goa přidala týden a tam jsem si odpočinula. Mimochodem jsem tam také našla dalšího interpreta pro Meltingpot, Rafaela Rana. Obvykle nejezdím jako blázen sem a tam, z místa na místo, ale snažím se tam, kde se zrovna nacházím, zůstat o pár dní déle, abych se maličko uklidnila a rozhlédla kolem sebe.

Na co se letos v rámci Colours těšíte?
Paradoxně na Festival v ulicích. Ani my, dramaturgové, si totiž nedokážeme představit, co všechno nás vlastně čeká. I když jsme viděli na vlastní oči španělské fiesty, přenést je sem, do Ostravy, je i pro nás velká neznámá. Cítíme napětí a zvědavost, jak se všechno povede, jak to skloubíme.  Vždyť přijede 270 katalánských umělců! Ohromně se těšíme, jak je Ostrava přijme. Festival v ulicích letos dostal od toho nahoře tak zajímavě rozehrané kostky, že i my budeme asi jen zírat! A uděláme všechno pro to, aby to bylo úžasné! Co se Colours týká, tak se moc těším na Daniela Rochase, což je venezuelský tanečník, který sem přijede se svou ženou, jogínkou. Budou učit lidi tancovat, budou mluvit o tom, jak se projevovat pohybem. Pro lidi ze stanového městečka na Černé louce budeme mít připravenou jógu právě pod vedením těchto zahraničních lektorů. Na to se moc těším a jsem zvědavá, kolik žen a mužů si přijde zacvičit pod širým nebem.

Colour of Ostrava letos 19. - 22. 7. v Dolní oblasti Vítkovic. Zdroj: colours.cz

 

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE ROZHOVORY
POSLEDNÍ ČLÁNKY