ROZHOVORY

„Je těžké nedávat veřejně najevo, že jsem na naše piloty hrdý!“

Dalo by se říct, že se Pavel Turek narodil pod šťastnou hvězdou. Za totality byl v Ostravě přijat do třídy s rozšířenou výukou jazyků, které mu pak otevřely dveře do světa. Začínal u sponzoringu pro výrobce cigaret West, díky čemuž se dostal k Formuli 1. Po zákazu tabákové reklamy v F1 založil vlastní manažerskou firmu a své styky a kontakty v prestižním seriálu v současnosti zhodnocuje jako komerční ředitel letecké série Red Bull Air Race.

Pojďme začít v Ostravě. Kde jste v době Vašeho působení v Ostravě bydlel a jak na tato léta vzpomínáte?
Tato doba by se dala rozdělit na dvě období. Do konce povinné školní docházky a na období, kdy jsem chodil na gymnázium. Během prvního období jsme s rodiči a se sestrou bydleli v Ostravě-Zábřehu na Čujkovově ulici a já jsem chodil na základní školu Chrjukinova. Během osmé třídy jsme se přestěhovali do Přívozu. Tam jsem bydlel do konce studia na gymnáziu, takže nějakých pět let, než jsem odešel do Prahy. Moji rodiče stále žijí v Ostravě a sestra se nedávno přestěhovala do Jeseníku, ale pořád je srdcem Ostravačka. Maminka pracovala ve zdravotnictví a potom vedla jesle, otec byl zaměstnán u Československých státních drah.
Musím říct, že už na základní škole jsem měl velké štěstí, protože jsem se dostal do třídy s rozšířenou výukou cizích jazyků. Byli jsme experimentální třída. Ve třetím ročníku jsme začali studovat ruštinu a poté jsme si přibrali němčinu. V 16 letech jsem na Matičním gymnáziu na Šmeralově ulici skládal státní zkoušku.

Po gymnáziu jste šel na vysokou školu do Prahy. Jaký obor jste studoval?
Do Prahy jsem přišel v roce 1989. Přijali mě na obor Zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické. Jak víte, na podzim zrovna probíhala sametová revoluce, takže jsme v tomto roce chodili do školy jen sporadicky. V roce 1992 jsem během studií začal pracovat na plný úvazek pro koncern Tchibo, jehož jednou z podspolečností byl velký tabákový koncern Reemtsma. Po promoci v roce 1995 jsem hned odešel do jejich německé centrály. Tehdy začalo mé působení v zahraničí a pracuji tam dodnes.

Už v roce 1996 jste se coby 25letý mladík dostal k Formuli 1. Jaké bylo začínat pracovní kariéru na místě, o kterém sní muži i o dvacet let starší?
Nikdy předtím jsem k F1 neměl žádný vztah. Dostal jsem se k ní přes sponzoring. V té době jsme zastupovali značky West, Davidoff a mnohé další, které se už tehdy angažovaly v motorsportu. Já jsem dělal v Česku sponzoring pro český a slovenský trh. Firma expandovala z Německa do celého světa a vedení se rozhodlo, že budou propagovat tabákovou značku West. Ale s čím ji chcete spojit? S atletikou asi těžko. Tabákové firmy se už zhruba od 60. let často propojovaly právě s motorismem. Ovšem bylo velmi těžké se probojovat mezi ostatní sponzory. Všechna místa už byla obsazena. Byl jsem tehdy v Hamburku asi rok, když vedení začalo uvažovat o nějakém angažmá. Nechali si zpracovat řadu analýz a čekali na příležitost. Když se uvolnilo místo u McLarenu, protože Philip Morris s Marlboro šli k Ferrari, museli jsme reagovat velmi rychle. Zhruba po 11 dnech se podepisovala smlouva. A protože já jsem měl určitou zkušenost se sportovním marketingem a proaktivně jsem se přihlásil na výběrové řízení, nechali mě zpracovat nějakou analýzu a vyslali mě na závody. Měl jsem štěstí. Vyšlo to.

Co bylo dál?
V roli zástupce sponzora jsem strávil několik let. Pak jsem uzavřel smlouvu přímo s týmem a nakonec jsem v roce 2005 založil vlastní agenturu spolu s Davidem Coulthardem a Mickem Dóohanem. Dělali jsme pro různé další týmy, pro sponzory. Jednou z našich aktivit tehdy byla výroba programu v rámci přenosu Formule 1. Když Nova vzala Primě přenosy, nevěděla, jak se v závodech zorientovat. Proto oslovili nás, zda bychom jim pomohli s výrobou pořadu. Vedlejším produktem se pak stalo i moje spolukomentování.

Jezdil jste v té době na každý závod, nebo se něco dalo vyřešit třeba z kanceláře v blízkosti domova?
Sedmnáct let jsem jezdil na každý závod. Od konce roku 1996 do roku 2013, až na pár výjimek, to bylo absolvovaných 250 Grand Prix. Když jsem začínal, existovalo asi patnáct Velkých cen za rok, když jsem končil, bylo jich dvacet. Počet závodů stále rostl, dva roky jsem navíc strávil přímo v Moto GP, takže někdy na začátku nového milénia jsem prožil roky, kdy jsem dělal Formuli 1 spolu s motorkami. To bylo dohromady třicet pět Velkých cen. Plus víkendy, kdy jsme dělali medializaci s piloty. Moje manželka by Vám mohla povídat. (smích) Míval jsem přes čtyřicet pracovních víkendů za rok.

To mě právě zajímá! Určitě jinak se v takovém pracovním tempu funguje svobodnému muži, ale jak se to dá skloubit s rodinou, s dětmi? Jezdili s Vámi?
Ne. Naše děti vyrůstaly a žily především v Německu. Momentálně žijeme v Rakousku. Tam jsou doma, tam jsou zvyklé fungovat. I doma mluvíme převážně německy. Asi si budete myslet, že jsme zvláštní, ale děti se tam narodily a od jeslí jsou zvyklé na němčinu. I když je manželka Češka, doma se bavíme téměř výhradně německy, protože je to hlavní jazyk našich dětí.

Rozumí a domluví se Vaše děti i česky?
Ano. Ještě donedávna měly povinné rozdílové zkoušky, takže jezdily každý rok do Čech na přezkoušení. My jsme je s manželkou vždycky vedli k tomu, aby uměli česky číst. Se psaním je to už horší, ale česky umí.

Zmiňoval jste, že Vaši rodiče stále žijí v Ostravě. Jezdí Vaše děti za ostravskými prarodiči?
Jezdí za rodinou na severní Moravu i za druhou, manželčinou, do Brna. Roky jsme návštěvy realizovali tak, že jsme se potkávali v půli cesty. Pak se mi poštěstilo třeba jednou za dva nebo tři roky přijet do Ostravy. Teď se mi to podaří třeba jednou za rok. Nedávno jsem navštívil sestru v Jeseníku a tuto návštěvu jsem hned spojil i s cestou do Ostravy. Jezdím tam pořád rád a mám takové „flashbacky“, když se vrátím. Jsou věci a situace, na které jste už dávno zapomněli, a ony se vrátí, když se Vy vrátíte na nějaké místo.

Dá se vůbec zvyknout na takové tempo? Cestujete z jednoho konce světa na druhý. Co Vy a jet lag (pásmová nemoc, pozn. redakce), který je pořádným náporem na lidské biorytmy?
Jsem profesionální cestovatel a už od poloviny 90. let mám své naučené zvyky. Ať už se týkají balení zavazadel, odbavení na letišti, způsobu, jak spím a především jím, nebo jistých návyků v hotelích. Aby tělo zvládalo takový rytmus, musíte v tom umět chodit, nebo se úplně zničíte. Jinak se připravujete, když jedete na dovolenou, jinak na důležité pracovní akce, při nichž musíte fungovat na sto procent. Je třeba najít si svůj způsob. Snažím se vždy najet na denní režim, při kterém přijedu na dané místo během dne a jdu spát v deset hodin večer. Pomáhám si melatoninem, což je spánkový hormon. Vezmu si ho, kvalitně prospím osm hodin a probudím se do nového dne. Nehrozí tak, že bych se probudil ve tři ráno a koukal do zdi.

V době, kdy jste jezdil na GP Formule 1, jste s celým týmem létali soukromým letadlem? A ostatní věci jako formule a náhradní díly kargo letem? Jak to vlastně fungovalo?

Chcete si přečíst celý rozhovor? Najdete ho v tištěné verzi Magazínu Lečo, které je právě teď ve všech odběrných místech! Víte, kde je to nejbližší pro Vás? Tady! https://www.leco-ostrava.cz/leco-ze-stojanu 

 

 

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE ROZHOVORY
POSLEDNÍ ČLÁNKY