ROZHOVORY

„Baví mě, že se nálepky ͵herecʼ začínám zbavovat“, říká Lukáš Hejlík

S Lukášem Hejlíkem jsme se setkali, když přijel s LiStOVáNím hrát pro Ostravskou univerzitu. Jeho program byl napěchovaný do poslední chvíle, protože kromě hraní chtěl stihnout navštívit i několik podniků, které by zaznačil do své Gastromapy. Potkali jsme se tedy u večeře v restauraci Loft. Rozhovor doprovázelo mlaskání, ochutnávání a focení pro více než 63 tisíc milovníků dobrého jídla a kávy, kteří Lukášovo putování sledují na facebooku.

Do Ostravy jste přijel se dvěma vlastními, zcela odlišnými projekty – LiStOVáNím a Gastromapou. Pojďme si představit nejdříve první zmíněný.

LiStOVáNí jsem si vymyslel před 15 lety. Byl jsem tehdy ve svém prvním angažmá, měl jsem dost času a energie a chtěl jsem vymyslet něco, abych nezakrněl jako oblastní herec v Českých Budějovicích. Ale ani ve snu nás tehdy nenapadlo, že by to mohlo fungovat takhle dlouho. Že bychom odehráli 850 představení za rok. Že bychom denně hráli ve čtyřech městech jako dnes, zítra a pozítří. Ale vlastně to byl dobrý nápad. A rozhodně díra na trhu, protože jsme sem přinesli žánr, který v podstatě do té doby neexistoval. Říká se tomu scénické čtení. Kdykoliv se ho snažím popsat, je to nudnější než realita. (smích) Třeba dnes jsme hráli v Ostravě na náměstí. Lidé moc netušili, co se bude dít, ale dopadlo to dobře. Úspěchem pro nás bylo, že jsme během hraní zhruba ztrojnásobili publikum. A když jsem se večer, během dalšího představení, ptal, kdo viděl naši odpolední produkci, zhruba tři čtvrtiny přítomných zvedly ruku.

Pojďme to přece jen zkusit popsat...

Dobře. Vybereme knížku, která se nám líbí a u níž si dovedeme představit, že by se dala divadelně ztvárnit během jedné hodiny. Realizace rozhodně nevypadá tak, že bychom seděli s knížkou za stolem a někoho uchvacovali svým líbivým čtením. Je to běžné divadlo, jen se při něm schováváme za knihu. Podtitulem těchto představení je: „Knížky na jevišti“.

Takže vy během hodiny obsáhnete celou knihu? Nebo jen její část?

Celou knihu. Dramaturgickou úlohou je seškrtat knihu, která má v průměru 300 tisíc znaků, včetně mezer, do 25 tisíc. V případě silných knih, jako bylo třeba Inferno Dana Browna, které mělo milion znaků, to bylo opravdu inferno! (smích)

Texty upravujete vy?

Ano. Ale naštěstí s námi hrají i další kolegové herci, kteří během společných patnácti let začali knihy upravovat taky. Nicméně stěžejně to asi nejvíc dělám já. Minimálně vybírám knihy, podle nichž se bude hrát. Nejsme umělecký projekt. Na nás chodí lidé všech generací ve všech městech České republiky, protože vědí, že to bude fajn. Ať je to sranda, nebo je to vážné téma, vědí, že je to bude bavit. A nechodí na nás zdaleka čtenáři, právě naopak! Chodí na nás muži, kteří přijdou poprvé na představení proto, že je donutila manželka. A pak mi říkají třeba na záchodě: „To bylo fakt dobrý! To si možná i přečtu! A to fakt nečtu!“ A to se nám líbí.

Cílem vašeho projektu je tedy to, aby si lidé zase kupovali knížky a četli?

Kdybychom našemu záměru chtěli dát nějaké ukotvení, tak asi ano. Když hráváme pro školy, tedy takřka každý den, sledujeme, že to na žáky a studenty takto působí. Neříkám, že děcka hned po našem vystoupení začnou číst, ale určitě zvyšujeme jejich zájem a důvěru v knihy.

Přináší nám na stůl chleba. „Ty jo, to je super nápad,“ raduje se zasněně Lukáš Hejlík nad smaltovaným talířem plným natrhaného domácího chleba a miskou olivového oleje. „Byl jsem v pěti stech restauracích, a tohle nikoho nenapadlo.“ Popadne foťák, chleba si vyfotí, pak si jeden jeho kousek strčí do pusy a pokračuje, jako by se nic nestalo.

Takže LiStOVáNí se takhle vyprofilovalo a já už vlastně nic jiného nedělám. Skončil jsem s divadlem, skončil jsem s natáčením seriálu a všechny ostatní koníčky dělám díky tomu, že dělám LiStOVáNí. Což je třeba Gastromapa.

Chodí tedy za vámi mladí a chtějí poradit dobrou knihu?

Hodně to děláme tak, že tu knížku s sebou přivezeme a zájemci si ji můžou koupit. Což je super pro nakladatele, autora i pro nás. Někdo nejen zaplatí vstupné, ale ještě si koupí knížku. Máte pravdu i v tom, že občas mi někdo napíše a zeptá se na tip. Nebo se o knihách bavíme po představení. Že bych byl něco jako instablogeři, kteří udržují kontakt s fanoušky přímo přes knížky, tak to ne. I když se mi to hodně líbí. Mám ale radost, že po patnácti letech se mi podařilo vytvořit nový nástroj pro marketing a že funguje.

Na stole přistává naše jídlo. „Nebude Vám vadit, když si vyfotím i to Vaše?“ ptá se herec a milovník jídla opatrně. Nemám nic proti, stejně jako jeho kolega Alan, který nasává vůni steaku z „telecího pavoučka”. Zvoní příbory a my mluvíme s plnými pusami.

Jak vybíráte knížky, které se budou hrát?

Nakladatelé mi posílají tipy a já se jimi probírám. Doteď jsme jich udělali sto osm. (informace z prosince 2017, pozn.red.) Proto se snažím, aby byly pro nás i pro diváky pořád něčím nové, zajímavé a abychom se neopakovali. Takže jeden měsíc hrajeme vtipné povídky a na druhý si připravíme něco z jiného žánru. Každý měsíc máme jednu knihu, se kterou objedeme čtyřicet měst – dvacet věrných a dvacet v širším turné.

Přinášejí další jídlo. Lukáš Hejlík si totiž objednal hned několik chodů, aby toho ochutnal co nejvíc. Vůbec nechápu, kde to v jeho hubeném těle mizí. Už měl dva předkrmy a teď se pouští do polévky. Sní všechno. Mezitím fotí. „Hráli jsme jednou v LiStOVáNí i kuchařku,“ vyhrkne najednou. „Uvařili jsme evropský euroguláš a bylo to o…“ dá si do pusy další sousto a zasní se. Zřejmě nad chutí jídla. S polknutím zmizí v jeho břiše i konec věty a pointa.

Výběr je hodně důležitý. Dnes už zhruba na straně 30 zjistím, jestli se to dá hrát, nebo ne.

Dočtete každou knihu?

To jsem chtěl říct. Tento projekt mě naprosto ničí jako čtenáře. Už si knížky neumím užít. Čtu je jako stroj. Jen při čtení přemýšlím nad tím, jestli by text šel hrát, popřípadě jak, kdo by v něm hrál a podobně. Jen občas něco i dočtu.

Čtete i svým dětem?

Ha! Klárce jsem četl odmala. Vojtovi ještě v porodnici taky, ale zrovna teď s ním zažíváme velmi dynamické období. Takže momentálně spolu nenacházíme moc klidných chvil třeba na čtení. Jeho zatím knížky absolutně nebaví. Jediné, u čeho chvíli vydrží, jsou knížky typu „Co je co“ – to je jeřáb, to je traktor… Ale to je všechno. Už je ve věku, kdy jsem s Klárkou trávil hodně času u knížek a ona mi citovala nazpaměť texty příběhů Adam a koleno a Můj medvěd Flóra. Vojta je v tomhle zatím opravdový kluk. (smích)

Pojďme ke Gastromapě. Jak jste se k ní propracoval?

V prvé řadě je třeba říct, že bez LiStOVáNí bych Gastromapu nikdy nemohl dělat. LiStOVáNí mě vyhání do nejšílenějších koutů České republiky v absurdním programu. Třeba v Třinci jsme pečení vaření. Vůbec trávíme na severní Moravě hodně času, ale další den hrajeme v západních Čechách. Lidem to připadá postavené na hlavu, ale my jsme důkazem toho, že naše země je opravdu malá na přejezdy, ale zároveň dostatečně velká na to, aby se v ní dala stále nacházet zajímavá místa.

K jídlu a vaření jsem přišel po rozvodu ze zcela existencionálních důvodů, protože jsem si musel začít vařit sám. Popravdě si už nevzpomenu, co bylo prvním impulsem ke Gastromapě. Nepovažuji se za foodkritika, mě prostě baví hledat hezká místa a referovat o nich. Jednoho pána zajímalo: „A proč nenapíšete, kam chodit nemáme, kde je to špatné?“ Odepsal jsem mu, že to dělat nechci a nebudu. Ztrácel bych tím jen čas. Nechci chodit do špatných podniků. Razím heslo, že raději si trošku zajedu, než abych se spálil.

Přinášíte si chutě domů? Snažíte se doma uvařit něco z toho, co vám zachutnalo během Vašich gastrotoulek?

To určitě ano. Manželka vaří s receptem v ruce, striktně podle něj, zatímco já jsem velký improvizátor. A to mě na vaření baví. Dovedlo mě to totiž k mému třetímu projektu, který se jmenuje Gastrokroužek. Spolu s několika foodblogery připravujeme kuchařku a pořad. Jelikož v něm vařím a pořad by měl mít určitou úroveň, samozřejmě se na něj trošku připravuju. Ale moc to nepřeháním! (smích)

Líbilo se mi, když jste na facebooku psal, že lidé konečně postupně upouštějí od velkých porcí a dávají přednost kvalitě před kvantitou. Mám ale pocit, že u nás, na severní Moravě, to bude ještě určitou dobu trvat.

Nejen tady, je to problém v celé republice. Ekonomicky budou vždycky fungovat česká jídla typu žebra, jídla s pivem a podobně.

To ano, ale mám za to, že tady dřív mělo hodně lidí těžkou práci s velkým energetickým výdejem, za což dostávali velké porce. Jenže doba se změnila – lidé pracují v kancelářích, celý den sedí, k tomu bydlí v panelovém domě, kde se taky moc nepředřou. Přesto se toho na jejich talířích moc nezměnilo.

Máte pravdu. Díky bohu u nás ale geometrickou řadou narůstají alternativní strava a mladé nápady, které jedou směrem absolutního protipólu. Mám pocit, že v tomto ohledu poskočila Ostrava ve velkém kupředu. Je to přesně změna této role, což s sebou nese diametrální rozdíly mezi jednotlivými podniky. Ale i v Brně, což je v současnosti česká gastronomická Mekka, pořád vidíte staré typy hospod, které jsou narvané k prasknutí. Nový gastronomický trh roste a sílí stejně jako kavárny. V Ostravě vzniklo za poslední dobu hodně nových kaváren, dokonce by se dalo říct značek, protože už mají i víc než jednu provozovnu, což je skvělé.

Skoro by se dalo říct, že tu máme překavárnováno. Stejně tak se vyrojilo mnoho nových cukráren...

V těch je Ostrava možná nejdál. Máte tady Trishu, Sugar MaMu, Ollies, ta už je v podstatě legendou…

„Můžu Vám sáhnout do talíře?“ „Jasně,“ odpovídám na nečekanou otázku uprostřed věty. „Zkusím jen tu krevetu, jestli je ready,“ upřesňuje Lukáš. „Dejte si i zeleninu a těstoviny, ať máte o jídle celkový obrázek,“ dodám. „S množstvím chilli na vás byli hodní. To je fajn. Nemám rád, když ostrá chuť jídla předčí všechny ostatní chutě,“ doplňuje svůj pohled na kořeněná jídla opět Lukáš. Kolegovi Alanovi za chvíli jede vlak. Chválí obsluze jídlo, loučí se s námi a odchází. Lukáši Hejlíkovi zatím přinášejí další chod. Lososa.

Mají vaše děti a žena má k jídlu stejně pozitivní vztah jako Vy?

S Klárkou, které je deset, občas do restaurací chodíme. S malým vlčákem Vojťákem je zatím všechno těžké. Má necelé dva roky a s ním je zatím mapování nemožné. A moje žena pozitivní vztah má, jen to tak „nehrotí“. Já si ze svých koníčků dělám docela posedlost, tak trochu i podnikání, a umím všechno dotáhnout ad absurdum. Otázka na ni by byla bilanční - jestli má tak ráda jídlo, nebo to dělá jen kvůli mně. (smích) Po položení této otázky bych ale mohl zjistit smutnou pravdu… (smích)

Mění se Vám chutě podle ročních období a toho, které právě je?

Mění se hodně. V létě jíme dost saláty, v zimě nám nevadí i trochu prasárny. Dlouho tažená masa, hovězí na houbách, občas si uděláme i knedlík.

Je něco, co o dětství vyloženě nemáte rád?

Není. Jako dítě jsem neměl rád škubánky. Ani nevím proč. Dnes bych se na ně tvářil určitě úplně jinak. Jako malý žrout jsem byl velmi aktivní. (smích)

Dá se tedy říct, že se tyto dva, respektive tři hobby projekty staly vaší prací?

Asi ano. Neupozorňuji u Gastromapy: „Přijedu o vás napsat, počítejte se mnou!“ nebo „Dejte mi 500 korun, vyplatí se Vám to!“ Na to nemám kapacity. Pořád je to koníček. Vydělávám LiStOVáNím a dalšími projekty. Že bych z toho mohl udělat svoji vlastní aplikaci, videoprůvodce, nezávislého hodnotitele, to je jiná věc. Potřebuji najít velkého partnera nebo sponzora, který do toho se mnou půjde. Asi by to nebyl problém, protože se nám totéž relativně snadno podařilo zrealizovat pro Gastrokroužek. V kategorii gastronomie to v současnosti docela vře a mě neskutečně baví, že se pohybuji v tomto segmentu trhu a začínám se zbavovat nálepky „herec“. Ale nenamlouvám si, že bez toho, že bych byl herec, by to bylo možné. Je to propojené, ale mně to nevadí. Už nechci hrát v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Nic proti němu nemám, byla to práce jako každá jiná, relativně snadno vydělané peníze, ale nijak mě neposouvala, ani nebavila.

A kdyby přišla zajímavá herecká nabídka?

Muselo by to být něco velkého jako například HBO, aby mi to za to stálo.

Třeba TV Paprika?

Česká televize se snažila nahradit Herbář a vznikly čtyři projekty. Ve třech z nich jsem figuroval, ale nedopadl ani jeden, protože žádný z nich nebyl Herbář. Mám teď Gastrokroužek, ve kterém sdružuji šest foodblogerů. Je to asi pět let, když jsem s tím začal. Pozval jsem si je na narozeniny a požádal jsem je, aby mi místo dárků každý připravil něco k jídlu. Ideálně aby to uvařili na místě, bylo to jednoduché, rychlé a zároveň aby se to mohli naučit ostatní. A tak to je vlastně do dneška, jen se trochu vystřídali lidé. Někdo odpadl, někdo zůstal, někdo přišel. Vždycky si zadáme určité téma a vaříme. Roli nehraje jen vaření, ale i prezentace. Vždycky se snažím, abychom zůstali při zemi, nebylo to jen krásňoučké a načančané, ale aby to celé bylo uvolněné a vtipné, což je na tom fajn. Celkem má Gastrokroužek, který půjde do kuchařky, dvanáct kapitol a pokaždé vaříme někde jinde. Děláme si tematické výlety, na kterých vaříme. Byli jsme na Zikmundově, Velikonoce jsme strávili u nás na chatě, v posledním díle jsme si udělali výlet motoráčkem a vařili jsme ve vlaku, grilovali jsme v Chuchli nebo vařili na základní škole ve Fulneku. Celé bychom to měli ukončit tiskovou konferencí v divadle Minor takovým LiStOVáNím, které bude v podstatě poslední kapitolou. Myslím si, že to bude nejen hezké, ale i úspěšné, protože každý z nich je úspěšný blogger. Navíc v každé kapitole máme nějakého hosta.

Potrpěl jste si vždycky na kvalitní jídlo a suroviny?

Vůbec ne! (smích) Kdysi to byl s jídlem úplný punk! V době studií jsme si kupovali pečivo z předchozího dne, protože na něm byla padesátiprocentní sleva, a nejlevnější paštiku. Hlavní bylo mít peníze na pití. Jídlo jsme vůbec neřešili. Teď vnímám v tomto ohledu velikou změnu. Mladí už nechodí ani tak moc pít. Spíš navštěvují bistra, vaří si na kolejích, nebo nakupují kvalitní potraviny na úkor kvantity. A líbí se mi, že i v naší zemi, v níž je zakořeněné dělnické postavení, se mění myšlenka „na jídle se dá nejvíc ušetřit“ na novou myšlenku „hlavně na sobě nešetřit“. A tím nemyslím, že bychom měli jídlem plýtvat.

Připomíná mi to moji babičku, která umí z jednoho kuřete udělat třeba pět plnohodnotných jídel pro dva.

Vaření Vaší babičky by se líbilo představitelům trendu „zerowaste“. Ti také dokážou využít všechno. (smích) Když si vzpomenu na svou rodinu, mým rodičům to vždycky bylo jedno. Můj táta si dodnes kupuje nejhorší zabalenou pečenou sladkou roládu v Kauflandu, posprejuje si ji šlehačkou ve spreji a je mu to jedno. Jemu to prostě chutná. Nepotřebuje k tomu žádný příběh farmáře. Takže i o tom to je. Ale je fajn, že na měnící se trend u lidí reagují už i prodejci, kteří mají segmenty s farmářským, bio, fair, paleo a podobně. Lidé se mění a já jsem se k tomu taky musel propracovat. Můj seznam míst, která chci v rámci Gastromapy navštívit, se stále zvětšuje. Je odrazem zvyšující se kvality a touhy něco v české gastronomii změnit. Snažím se ukazovat to dobré, nehodnotím velikost porce ani rychlost obsluhy. Mě baví hledat nové koncepty, upozorňovat na ně a užívat si to.

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE ROZHOVORY
POSLEDNÍ ČLÁNKY