Každé dítě na Dubině mělo nějaký problém!

Petr Šafránek vyrostl na Dubině, jen s maminkou a láskou k tanci. Právě ten ho udržel od problémů a od špatných skupin lidí. Dnes nedopustí, aby se kdoliv cítil na jeho lekcích odstrčeně. Dává dětem základní morální principy a kvalitní využití volného času. Podle Petra Šafránka není break dance jen o úspěších na soutěžích, ale také o rozptýlení dětí od každodenních starostí.

Kdy jste se začal věnovat tanci?

Vyrůstal jsem na Dubině, kde v té době nebylo moc co dělat. Existovalo Středisko dětí a mládeže, jinak nic. Děti chodily po venku, kouřily, fetovaly a často docházelo k výtržnostem. Mě se jednou podařilo vyjet na tábor, kde jsem se poprvé setkal s něčím jako je break dance na živo. Znal jsem ho jen z televize, dnes už se starých videoklipů. Z ničeho nic se pak po Ostravě začaly rozrůstat taneční crew. S kamarády jsme si udělali svou vlastní skupinu a začali jsme trénovat právě pod Střediskem dětí a mládeže. Trénovali jsme sami. Byla prostě jen jedna VHSka, která proletěla celou Ostravu, možná i Moravskoslezský kraj. Jednalo se o záznam z Battle of the Year, už si bohužel nevzpomenu, ze kterého roku. Pomáhaly nám taky hodně fotky a klipy v televizi. Když vidítě někoho, jak stojí na jedné ruce a má nohy v určité poloze, tak si řeknete: „Jó, to by šlo!“ (smích)

Kdy došlo ve vaší kariéře tančeníka k tomu zlomu, že jste začal učit tančit?

Asi když jsem začal pracovat. Na učňáku jsem si ještě sem tam zatrénoval. Trénoval jsem třeba i ve škole... V naší taneční skupině jsem patřil mezi ty nejmladší. Kluci najednou začali odpadávat. Zařizovali si rodiny, pracovali, nebyl čas na trénink. Když jsem pak zůstal sám, tak jsem najednou přestal tančit. Postupně jsem se osamostatnil. Pak jsem jednou na Facebook nahodil fotku, na které stojím na jedné ruce.  Za nějaký čas jsem dostal zprávu od slečny, jestli nechci učit tanec. Tak jsem si řekl, proč ne. Dostal jsem první příležitost. Byla to streetová skupina, do které si přáli zakomponovat pár prvků z break dance. Pak už jsem si založil svoji skupinu.

Jakou věkovou kategorii učíte?

Momentálně můžu říct, že učím všechny věkové kategorie. Kolikrát mi rodiče volají, že mají šikovné dítko a že by mi ho rádi svěřili na lekce. Když je hodně malé, raději rodiče varuju, že je to na vlastní nebezpečí. Osobně beru členy od šesti let. Ty už mají určité pohybové nadání. A náš nejstarší člen? Tomu je 22 let.

To je docela velké věkové rozhraní... Jak takovou skupinu zvládáte držet pohromadě?

Snažím se razit hodně férový, kamarádský přístup. Navíc, co jsem tak vyzkoumal, většinu kurzů vedou ženy, které děti politují. Já jsem spíš takový přísnější. Pokud se stane úraz, tak ano, to se musí řeišt. Ale pokud mi třeba řekne, že ho bolí hlava, tak ho posadím, aby si odpočal, a dohlédnu, aby hodně pil. Samozřejmě ho mám pořád pod dohledem, ale lekce pokračuje. Děti tak ve mě vidí nejen kamaráda, ale také autoritu. Co na mě třeba hodně zkoušejí, je pouštění na záchod. Já je v průběhu lekce pouštím, u dítěte nemůžete nikdy vědět, ale někteří jdou za hodinu třeba čtyřikrát. (smích)

Pracoval jste také s problémovými dětmi. Proč jste se jim tak moc věnoval?

Ano, to je pravda. Když jsme začali trénovat ve Středisku, a mě bylo asi dvanáct. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Starší kluci, kteří byli o trochu lepší, si vytvořili jednu, do které téměř nikoho nepouštěli. Já jsem se staral o nové členy. Učil jsem je základy a trénoval s nimi, protože ti starší moc nechtěli. Tohle je právě jedna z příčin, proč break dance upadal. Všichni zvali nováčky na tréninky, ale pak se jim nevěnovali. Chtěli se jim jen předvést. A já jsem nechtěl, aby se kdokoliv cítil odstrčený. V té době mělo každé dítě na Dubině nějaký problém. Ať ve škole, nebo doma. Ani si nejsem úplně jistý, jestli jsem v té době znal někoho, kdo by měl kompletní rodinu... I já jsem žil jen s mamkou. A jestli už někdo kompletní rodinu měl, tak byl jeden z nich alkoholik a chodil do hospod, nebo se v rodině řešilo něco jiného. Já jsem se snažil, aby se od toho normálního života trochu odtrhli a taky aby se něco málo naučili. Někteří zůstali a nějakou dobu s námi tancovali, někteří odešli. Hodně taky záleželo na tom, jaké party se chytili. Já jsem jako dítě taky vyváděl, byl jsem ve špatné partě. Ale dostal jsem se z toho.

Jaké je obsazení vašich současných kurzů? Kde všude je máte?

V Ostravě mám svou skupinu The floor kids crew a mám asi třináct kluků a jednu sedmiletou holčičku, možná nám přibude ještě jedna členka. Ve Frýdku v taneční skupině Funky Beat mám samé holky a asi jen tři kluky. V Havířově ve Victory Dance učím jen holky, ve Valašském Meziříčí v ZUŠ B-Art zase jen kluky. Děti musím rozdělovat do kategorií. Mám Mini, Děti a Juniory. Dohromady učím asi přes 100 dětí. Ve Frýdku a Havířově mám streetové skupiny, které jezdí hodně na soutěže. A do svých sestav potřebují breakové efekty. Proto je tam málo kluků. Větišnou to je dneska tak, že když kluk slyší slovo tanec, dává ruce pryč. Že je to trapné... Ale přitom to vůbec není být pravda.

Které vystoupení se vám nesmazatelně vrylo do paměti, co se týče ohlasů na vaši skupinu?

Asi vystoupení v Kelči. Když jsme po představení odcházeli z pódia uličkou směrem ven, u každého stolu, kolem kterého jsme procházeli, lidé tleskali. Vyprovázeli nás svým potleskem. To jsem ještě nezažil. (úsměv) Byl to úžasný pocit hlavně pro děti.

Jsou vaše tréninky náročné?

Zatím mi to nikdo nevytýkal. Občas říkají, že jsem na ně přísnější. Ale když se chystáme třeba na soutěž, tak se na ně snažím trochu víc tlačit. Vím, že v sobě mají daleko víc, než si oni sami vůbec uvědomují. Že to prostě zvládnou. Další věc je, že jsou teď v pubertě... (smích) Nemůžete po nich chtít, aby se soustředili hodinu v kuse. Nevydrží na jednom místě ani pět minut.

Kde všude vás lidé mohou vidět vystupovat? Ať už vás osobně nebo některou z vašich skupin?

Já osobně jsem vystupoval ve videoklipu českého rapera Kaliho. Rapové texty jsou většinou trochu sprostší, proto v nich nevystupují děti. Myslím si, že by to nebylo hezké ani pro jejich rodiče. A můj největší úspěch? Ten se se ještě tvoří. Nejsem člověk, který by se hnal za medailemi a oceněními. Pro mě jsou největším oceněním moje děti a jejich výsledky. Když jedou na vystoupení, tak reprezentují nejen sebe, ale taky mě jako svého trenéra. Ať už chováním, tak tancem. Hrdý jsem i na vzpomínky, které spolu máme. Třeba když jsme jeli na chatu jako kamarádi, odpočinout si. Se skupinami vystupujeme na koncertech. Nedávno jsme vystupovali i na události Dívka roku. Byla tam skvělá atmosféra. Pak třeba ve Vratimově, kde měli kluci čokoládovou fontánu! Kde se mohou najíst, tam je to pro ně super. (smích) Ale každé vystoupení má něco do sebe.

Zažili jste i špatná vystoupení?

Bohužel ano. A to jsme se opravdu snažili! Ale publikum nic, mrtvo. Vždycky říkám klukům, že buď slyší kravál, protože jsou z nich lidé nadšení, nebo slyší ticho, protože je lidi nechápou. Obojí bereme jako pozitivum. Častěji ale narážíme na skvělý dav lidí, kteří se na nás rádi podívají.

Kdo se k vám může připojit?

Kdokoliv! Děti přijímáme během celého roku. Neděláme náborové lekce, přihlásit se může každý, a to kdykoliv. Často se stává, že si dítko na začátku roku vyzkouší nějaký kroužek, který ho třeba po měsíci přestane bavit. A většinou je to tak, že vám v tanečních skupinách řeknou: „My už máme rodělanou taneční sestavu, dítě by bylo pozadu...“ U nás to tak není. V našich skupinách to funguje tak, že když tam přijde nový člověk, okamžitě se s ním zkamarádí a ze začátku mu hodně pomáhají s kroky. A takhle to funguje třeba první tři až čtyři hodiny. Nováček se cítí hned začleněný. Kdežto kdybych za ním přišel já a vzal bych si ho stranou, cítil by se od skupiny odstrčený. Všímám si i toho, že když za někým pošlu jednoho, tak se seberou třeba i tři, pobaví se s ním, naučí ho. A během jedné hodiny už není nováček nováčkem, ale členem skupiny.

Tímto způsobem si i vychováváte své nástupce, je to pravda?

To doufám! (smích) Málokteré dítě, které učím, bude tancovat do dospělosti. Určitě se snažím naučit je, co se dá a co zvládnou, ale hlavně se z nich snažím vychovat slušné lidi. Tančit budou někteří do patnácti, někteří do dvaceti. Důležité je, aby si uvědomili hodnotu peněz a všeho, čeho mohou dosáhnout. Na některých vystoupeních si mohou dokonce i vydělat nějaké peníze. Ale samozřejmě ví, že je nemají utrácet za blbosti.

Z vašeho vyprávění vyznívá, že máte velmi talentované skupiny. Mohou se k vám přidat i děti méně pohybově nadané?

To rozhodně není překážkou. Mám klučinu, který když ke mně přišel, byl tak trošku antitalent na jakýkoliv pohyb, nejen na tanec. Na první lekci jsem se držel za hlavu, nevěděl jsem, co s ním budu dělat. Ale byl zapálený do tohoto tanečního stylu jak nikdo. A právě tenhle kluk je dneska nejlepší. Minulý rok, když mu bylo dvanáct, jsme byli v Praze na soutěži Best b-boy kids. Soutěžili jsme s týmy nejen z České republiky, ale také ze Slovenska nebo Maďarska ve věkovém rozhraní 7-15 let. A právě on skončil mezi nejlepšími z nich. Úplně to tam zničil! (úsměv) Hrozně ho to chytlo. Chtěl trénovat skoro pořád. Jezdil se mnou na každý trénink, i do Frýdku nebo do Valašského Meziříčí. Když ho vezmu s sebou na tréninky s dospělými kluky, tak to většinou končí tak, že ti dospělí kolem něho sedí, koukají na něj a nechápou.

Obecně se o break dance říká, že je to silový tanec. Přece jen, musí to být zápřah na fyzickou kondici a na svalovou hmotu...

Právě toto je největší z mýtů, které o break dance kolují. Že na něj potřebujete sílu. Mám šestiletou slečnu, která udělá stojku na jedné ruce a podobné věci, i když nemá na rukou víceméně žádné svaly. Jde hlavně o techniku. Když vysvětlím dítěti, jak to funguje, a ono to pochopí, máme vyhráno. Občas se stává, že musím nějaký trik vysvětlovat třeba čtyřmi různými způsoby. Každé dítě má trochu jiné myšlení. Některé děti ve skupinách mají ADHD, poruchu pozornosti, a musím s nimi pracovat úplně jinak. K tomu dítěti musíte přijít, díváte se mu přímo do očí a vysvětlíte mu princip. Jinak nevnímá.

Jak dokážete odhadnout, která technika bude správná?

Musíme to zkoušet. Prvním způsobem, druhým, třetím... Dokud to prostě nejde. Zvláštní je, že učím i triky, které sám už nedělám. Nedávno mi kolega z Přerova řekl, že mám dar od boha. Honza 100%Powermoves, dělá styl power moves a zrovna piloval nějaký nový set. Domluvili jsme se na společný trénink a vzájemně si pomáhali a radili si. Dokázal jsem mu poradit, i když bych to, co dělá on, v životě nedokázal. Mě stačí, když vidím, jak ten trik dělá. A vidím, v čem mu můžu pomoct. U sebe to tak ale nemám. To zase potřebuju někoho z venčí, aby mi řekl, kde tu chybu dělám.

Petr Šafránek se narodil 9. 8. 1988 v Ostravě-Dubině. Vystudoval Střední školu stavební a dřevozpracující v Ostravě. Vyrůstal v rodině bez otce a už od 12 let se snaží, aby děti, které měly podobný osud jako on, přišly na jiné myšlenky díky tanci. Učí break dance, vede 4 skupiny v Ostravě, Havířově, Frýdku Místku a Valašském Meziříčí. Dohromady se věnuje asi stovce dětí.

Máte ve svém okolí dítě, které má podobný osud jako Petr? A chcete pro něj získat lekci break dance zdarma? Napište nám na redakce@leco-ostrava.cz a sdělte nám jeho příběh. Hrdina nejlepšího z nich se může těšit na kupu legrace a tance s Petrem a jeho taneční skupinou!