„Politická realita je ještě horší, než jsem si myslel.“

Byl ředitelem, manažerem, ale i tátou na rodičovské dovolené. Od listopadu 2014 je dvaapadesátiletý Tomáš Macura primátorem statutárního města Ostravy. Během dvou let v úřadu se zúčastnil nejrůznějších akcí, stal se součástí nových projektů, ale musel také čelit mocenským bojům na politické scéně. Bude za dva roky křeslo a stříbrný primátorský řetěz obhajovat?

Zanedlouho začne jaro. To je vždy spojeno s novým startem, se změnami. Vnímáte i Vy jaro jako jakýsi nový impuls?
Abych se přiznal, nemám ani moc čas sledovat, jaké je roční období. Nemůžu ale říct, že bych byl zrovna typem člověka, který neustále něco nového začíná. Samozřejmě jsou nové projekty, se kterými se identifikuji a na kterých pracuji rád. Ale v tom slova smyslu, že bych neustále začínal něco nového, to ne. A mimochodem… z ročních období mám nejradši podzim.

Takže si neděláte jarní očisty a detoxikace?
To opravdu ne. (smích)

Po volbách jste říkal: „Chceme s Ostravou pohnout dopředu, aby se stala dobrou adresou.“ Zlepšila se podle Vás tvář Ostravy?
Popravdě zatím asi méně, než jsem čekal a doufal. Nicméně si myslím, že směr, kterým jsme se vydali, je správný. Jen trochu pomalý. Můžu mluvit hodiny o tom, proč tomu tak je. Obecně veřejná správa, jakkoliv jsem o ní neměl velké iluze, funguje pomaleji a hůř, než jsem očekával. Přesto v rámci hlavních priorit, které jsme si vytýčili, jako že se zaměříme na hospodaření s veřejnými penězi, aby bylo transparentnější a lepší, aby se zlepšila situace v centru města a pomohli jsme mu ke znovuoživení, abychom více otevřeli radnici a zapojili lidi do správy města, si troufám říct, že se už něco děje. Jako velký úspěch vnímám, že při přípravě nového strategického plánu Ostravy, projektu FajnOva, se nám podařilo vybudit k akci dvacet tisíc lidí, kteří se do projektu různým způsobem zapojili. Je to pro mě důkaz, že lidé v Ostravě nejsou apatičtí, že je naše město zajímá a že se na jeho budoucnosti chtějí podílet. Pro mě to je asi nepozitivnější zpráva.

Říkáte, že veřejná správa je pomalá. Předseda strany, za kterou jste vyhrál volby, tvrdí, že stát, město nebo kraj se dá řídit jako firma. Máte praxi ve vysokých manažerských pozicích. Má Váš předseda pravdu?
Víte, v tom vyjádření je jakási mediální zkratka a nadsázka. Chápu, jak to pan Babiš myslel. Myslím si ale, že úplně tak to nefunguje. Člověk může, nebo dokonce musí mít na paměti hlavní principy, podle kterých se firma řídí – aby sloužila zákazníkům, aby měla výsledky a pracovala efektivně. Tyhle jednoduché principy je nutné aplikovat i na město, kraj nebo stát, ale vnitřní procesy jsou naprosto jiné než ve firmě.

Když se generální ředitel pro něco rozhodne, tak se tak prostě stane. Já coby primátor jsem jen jeden z 55 zastupitelů a jeden z 11 radních, a když chci něco prosadit, nemůžu se rozhodnout z moci úřední, ale musím najít nějakou shodu, a ta se často rovná kompromisu.

Před komunálními volbami v roce 2014 jste se nijak politicky neangažoval. Můžete říct, jak se změnil Váš pohled na politiku zvnějšku a zevnitř? Byl jste překvapený, nebo spíš zklamaný tím, co se v politice děje?
I když jsem neměl žádné zkušenosti, nevstupoval jsem do ní s velkými ideály. Bohužel musím říct, že realita je ještě horší, než jsem si myslel. Politické hry, které se hrají, jsou každodenní realitou, a to, že neplatí podaná ruka, že neplatí dané slovo, je v politice naprosto běžné. Stejně jako to, že Vás někdo podrazí, podvede a Vy s ním druhý den musíte znovu jednat. Že se setkáváte s hloupými a závistivými lidmi, kteří si ze svého mandátu učinili hlavně zdroj své obživy. To jsou věci, se kterými se v byznysu nestřetnete. Podnikání má samočisticí funkci, protože když Vás někdo podrazí, už s ním obchod nikdy znovu neuzavřete. A prostředí ho vytřídí, časem zmizí. V politice se desítky let drží tytéž kreatury, které mě pravděpodobně i politicky přežijí. Tak to prostě je. Ale nejsou všichni stejní a i proto má smysl se to snažit změnit.

Zmiňoval jste oživení centra Ostravy. Je Vám přes padesát let, takže stejně jako mí rodiče pamatujete živé centrum města s obchody, lahůdkami, mléčným barem nebo třeba rybárnou. Právě ta se nedávno zase do centra Ostravy úspěšně vrátila. Sledujete vznik nových podniků v centru? Chodíte do některých?
Díky, že jste řekla, že to pamatuju jako Vaši rodiče, a ne jako váš dědeček. (smích) Je zřejmé, že se v centru něco děje, že se do něj vrací život. Věřím, že na tom i my máme malou zásluhu, že tomu i trochu pomáháme. Lidé se mě často ptají, proč nepodporujeme podnikatele v centru přímo finančně, a já jim říkám: Město tady není od toho, aby poskytovalo přímou podporu. My musíme zlepšovat prostředí, aby to tu lépe vypadalo, snažit se o určitou estetizaci veřejného prostoru, abychom do něj dodávali život pořádáním různých akcí kulturních, sportovních. Do centra se vrátil Festival v ulicích, vznikly nové projekty typu sousedských slavností, Rozmarné slavnosti řeky Ostravice, měli jsme zde Olympijský park. To jsou mega akce, které přitáhnou lidi. Oni si zajdou na kafe, všimnou si výstavy v muzeu. Třetí věc, kterou v rámci města děláme, jsou vlastní investiční projekty, které chceme realizovat zástavbou proluk zejména novými městskými byty.  A tak dále...

Co se Vaší otázky týká, nechci jmenovat konkrétní podnik, protože je jednak střídám, a taky nechci nikoho diskriminovat. Ale zrovna včera jsem třeba byl v kavárně centra Pant. Z tohoto projektu mám mimochodem velkou radost.

V čele Ostravy jste více než dva roky. Kolik času Vám teď zbývá na rodinu a koníčky – ve Vašem případě možná spíš pejsky a kočičky?
Víte, můj život probíhá v etapách. Když jsem byl v manažerských pozicích, pracoval jsem hodně a unikal mi rodinný život. Pak jsem strávil nějaký čas doma na rodičovské dovolené. Dodávám, že neplacené. Mimochodem, byla to asi nejhezčí etapa mého života. Teď pracuju tady na radnici. A myslím, že zase pracuju hodně. V kanceláři jsem dvanáct, třináct hodin denně. Samozřejmě si svou práci ještě nosím domů minimálně v myšlenkách, když ne na papíře. Soboty, neděle trávím na různých akcích, které jsou povětšinou povinné, ale dneska už jsem chytřejší, než když mi bylo dvacet nebo třicet. Vím, že jsou věci, se kterými není radno si zahrávat. Pro mě jsou nejdůležitější rodina a zdraví, takže se snažím všechno skloubit. Děti už jsou velké, tudíž nevyžadují čtení pohádek před spaním, společné usínání, ale samozřejmě čas si na ně najdu. I na pejsky a na další zvířata. Mrzí mě jen, že mi nezbývá čas na knížky, to mi opravdu chybí.

Je o Vás známo, že jste velký pejskař. Pořád chodíte brzy ráno před prací na procházky?
Vždycky jsme měli doma několik psů. Aktuálně máme tři, takový standardní počet. Mají od tří kilogramů po šedesát pět. Můj den začíná tím, že s nimi jdu v pět ráno na jejich první procházku, a končí naší poslední procházkou někdy kolem desáté večer.

Věnuji se i dalším psům. Jsem v „psím“ občanském sdružení, byl jsem i spoluzakladatelem nadace na pomoc zvířatům, jezdím každý rok na takzvaný psí tábor, což je týden s pejsky někde v přírodě. Někteří mí přátelé se věnují canisterapii. Jezdí s pejsky do domovů důchodců, do kojeneckých ústavů či různých hospiců. Pro mě je kontakt s přírodou, byť v podobě pejska nebo kočky, balzám na duši, protože zvířata nic nepředstírají, v ničem nefabulují. Když jsou smutná, tak jsou smutná, když jsou naštvaná, tak jsou naštvaná a dají to najevo. Člověk s nimi musí jednat na rovinu, což je naprostý protiklad politické realitě.

Za dobu primátorování jste se zúčastnil bezpočtu kulturních, politických i sportovních akcí a setkal jste se s mnoha lidmi. Jsou události, na které opravdu rád vzpomínáte?
Příjemných zážitků mám opravdu moc. Například proces tvorby strategického plánu, kdy jsem se zúčastnil různých besed s lidmi. Říkali jsme jim „FajnOvá káva“. Měl jsem je rád, protože za námi nejednou přišli lidé naštvaní nebo s představou, která často neodpovídala realitě, a nám se je často podařilo přesvědčit, aby o těch věcech přemýšleli jinak. To bylo neskutečně fajn.

Z konkrétních akcí mám v čerstvé paměti Mistrovství Evropy v krasobruslení. Neobnášelo jen krásnou sportovní část, ale také různá setkání s lidmi. Zúčastnily se ho krasobruslařské legendy let minulých - Eva Romanová, Karol Divín a další. Někteří z nich byli v Česku po mnoha letech, protože žijí v Americe, Kanadě či jinde. A představte si - oni zůstali úplně normální! Nebo Tomáš Verner, současný krasobruslař, je společník par excellence. Krásně se s nimi povídalo. Skvěle se z jejich úst poslouchá, že to, jakým způsobem dokázala Ostrava šampionát od A do Z přichystat, je výjimečné a že se ještě s takovou přípravou nesetkali.

Tyto akce jsou pro Vás samozřejmě napůl pracovní. Dokážete se úplně uvolnit a užít si to? Nebo jste po celou dobu napjatý a nervózní, že by se mohlo něco pokazit?
Na těchto akcích jsem obvykle ze začátku napjatý. Jedna z mnoha mých chyb je, že jsem velký perfekcionista. Takže když někam jdu, snažím se mít vše promyšlené do detailů. Myslím na to, co se může stát. Hodně ale záleží na atmosféře. Jsou akce, které člověk odsedí, do jisté míry odtrpí (smích), ale jsou také ty, které se vydaří a při nichž po chvíli zapomenete, že jste tam oficiálně, a prostě si je užijete. Takovou akcí byl už zmíněný šampionát nebo oslavy 70. výročí osvobození Ostravy.

Nikdy by mě nenapadlo, že s účastníky osvobození mohu navázat tak přátelský vztah. A přece se to stalo. Všichni tři poslední velitelé českých tanků, kteří se oslav zúčastnili – generál Končický, pan Šerák a pan Opočenský  - byli pánové v úctyhodném věku přes devadesát let. Jak oni dokázali povídat o tom, co prožili! Člověk najednou viděl válku v jiném světle. Byli to tehdy dvacetiletí kluci, takže měli běžné potřeby, běžné uvažování odpovídající jejich věku. Třeba plukovník Opočenský mě fascinoval svou vzpomínkou, že po válce dostal dům po odsunutých Němcích v Litoměřicích a že s bývalým německým majitelem později navázal krásné lidské přátelství. Tato německá rodina po válce žila ve Švýcarsku. S Opočenskými se začali pravidelně potkávat. Nebylo mezi nimi žádné nepřátelství, zlost typu: „Já jsem osvobozoval, ty jsi nás okupoval,“ ale byli to obyčejní chlapi, které osud postavil ve válce na frontu, bohužel proti sobě. Škoda, že ani jeden z oněch tří legendárních tankových velitelů už dnes nežije a že povýšení plukovníka Opočenského na generála přišlo až týden po jeho smrti.

Před více než rokem jste zjistil, že Váš koaliční partner se chce pokusit sesadit Vás z primátorského křesla. Jaké to bylo zjištění?
Víte, když to s odstupem roku hodnotím, říkám si, že jsem tehdy byl blbec. Už delší dobu jsem cítil, že se k něčemu takovému schyluje. Přesto jsem stále nebyl schopen najít racionální důvod pro tento krok na straně tehdejšího koaličního partnera ČSSD. Nepřemýšlel jsem nad tím tak, že jednomu konkrétnímu člověku šlo hlavně o primátorský řetěz. Do poslední chvíle jsem se snažil domluvit se, až si dneska vyčítám, že jsem dostal sebe i klub ANO do role, která nebyla úplně adekvátní. Snažili jsme se ustoupit a pochopit, co vlastně ČSSD chce a jaký má s námi problém. Stejně to k ničemu nevedlo.  Dneska si říkám, že jsme to takto vůbec neměli řešit. Měli jsme na první dobrou říct: „Nelíbí se vám s námi, tak běžte.“

Dá se říci, že jsou projekty, které by například podporu ČSSD neměly, a naopak s ODS a Ostravakem jste se na nich shodli?
Jednoznačně. Nedovedu si představit, že bychom se s ČSSD dohodli, aby se dejme tomu vykoupila městská jatka a aby byla vypsána architektonická soutěž na jejich přestavbu pro kulturní účely.  Všeobecně investice v centru nejsou nijak masivní, přesto nám vyčítají ostatní obvody, včetně Jihu, že všechny peníze přeskupujeme do centra města. Jednak to není vůbec pravda, ale hlavně v centru se desítky let nic nedělo a investice směřovaly převážně na velká sídliště i z politických důvodů. V městském zastupitelstvu byli hojně zastoupeni lidé z Jihu i z Poruby, nebo tam měli aspoň svoje spojky. Nevím, zda by za účasti ČSSD ve vedení města mohla řada smysluplných projektů, které zahajujeme projít. Mohl by třeba zakázku na nákup tramvají vyhrát švýcarský výrobce? To je s otazníkem…

Sledujete situaci i v městských obvodech? Nejsledovanější je samozřejmě Ostrava-Jih, ale každý obvod si řeší své vlastní problémy.
Sleduji pozorně dění ve všech ostravských obvodech. Nejlepší je samozřejmě vlastní zkušenost. Mrzí mě, že nemám čas chodit na jednání obvodních zastupitelstev, ale snažím se poměry v nich sledovat, a ne vždy z nich mám radost. Bez ohledu na to, jestli je někde Petr a jinde Pavel, by měly převládat jakési integrační tendence a fakt, že jsme jedno město, jedna Ostrava a že bychom měli držet pospolu. Když zde zmíním různá politická vyjádření z Poruby či z Jihu na téma jejich žádostí o vyšší kompetence, více peněz a podobně, mám pro jejich požadavky pochopení a také snahu to řešit, ale taky jim říkám: „Nikdy jste neměli tolik peněz jako teď, a ani ty, co máte, nedokážete využít.“ V některých případech to bohužel není moc o argumentech, ale spíš o politických ambicích.

Když jste vstupoval do politiky, byl jste spolumajitelem hotelu na Srí Lance. Pořád to platí? Máte v něm stále podíl? A stíháte se starat o hotel na dálku?
Mám v něm podíl, ale nestíhám se mu, ani jiným podnikatelským aktivitám, věnovat. Teď se hotelem vůbec nezabývám. Jednou za čas tam jezdí moje manželka a o vše podstatné a potřebné se stará ona. Přestože na místě máme český management, osobní dohled je potřeba.

Jak tedy relaxujete, když zůstanete v Ostravě?
Mě nabudí i ta půlhodinová procházka se psem. Když je pěkně, snažím se trochu sportovat, vyjedu si na kole, zaběhám si. Vybírám si individuální aktivity. Nechodím hrát fotbal ani nic podobného. Ale potřebuju pohyb k tvorbě pozitivních hormonů. Je skvělé, že přímo pod radnicí leží Komenského sady. Mám v kanceláři ve skříni sportovní oblečení, takže v případě příznivých podmínek uběhnu pár kilometrů a zase se vrátím. Dám si sprchu a můžu zase pracovat.

Jste jeden z mála politiků, který si udržel štíhlou postavu. Jak to děláte? Vyhýbáte se řízkům a chlebíčkům z tiskovek a rautů?
Zrovna teď mám jeden chlebíček na stole! (smích) Je pravda, že za dva roky na úřadě jsem nepřibral, což je dobře. Snažím se dbát na správnou životosprávu, ale moje hlavní zásada je jednoduchá: s odpuštěním nežrat! (smích). Hlavně nepodlehnout nutkání vybílit v deset večer ledničku. Takže se snažím jíst průběžně něco malého celý den. Měl jsem období, kdy jsem vážil o dost kilo víc, a necítil jsem se vůbec dobře.

Na konci ledna jste oznámil, že v brzké době s panem Vondrákem vstoupíte do ANO. Už se tak stalo?
Ano, přihlášku jsem již vyplnil, hned po nedávném celostátním sněmu. Ale nevím, jestli už mě přijali :-) Víte, dlouho jsem to své členství nečlenství vážil, nicméně jsem začal mít dojem, že z pozice vně hnutí se mi hůř a hůř ovlivňuje dění uvnitř, a to v přímé úměře k tomu, jak se členská základna rozrůstá. Zatímco ještě před krajskými volbami mi k tomu stačila jakási politická autorita, dnes už cítím, že ANO začíná víc a víc fungovat jako strukturovaná politická strana.  Nemám ale žádné takové politické ambice, abych se jednou třeba stal předsedou nebo místopředsedou hnutí, přestože jsem to již o sobě někde četl. Netoužím ani po žádném lukrativním místě v parlamentu, nic takového. Svým krokem chci jen vyjádřit připravenost se podílet na vnitřním chodu hnutí a převzít spoluzodpovědnost za jeho další směřování.

Ostrava letos slaví krásných 750 let. Na co se v rámci tohoto jubilea můžeme těšit?
Celý projekt 750 let Ostravy je něco, co nemá vyvrcholit jednou konkrétní akcí, ale je to celoroční projekt. Chceme zmapovat celou historii Ostravy, která je samozřejmě symbolicky spojena s tímto výročím, ale ve skutečnosti je daleko delší a sahá až do pravěku. Těšit se můžeme na nejrůznější výstavy, které jsou podle mě fenomenální, ať už jsou to Korunovační klenoty celého světa nebo Ostrava v dějinách času. Paní ředitelka Ostravského muzea Jiřina  Kábrtová má celé období rozdělené na části: Ostrava starověká, Ostrava středněvěká a Ostrava tajuplná, což obnáší novodobou éru. Budou zveřejněny originály listin, které nikdy nebyly vystaveny, včetně závěti biskupa Bruna, vrátí se originál Landecké venuše a další krásné věci, které si budeme moct fyzicky prohlédnout. Vydají se knížky o Ostravě, čekají nás nejrůznější eventy, např. středověký jarmark na začátku září, při němž chceme centrum města proměnit do historické podoby. Máme zájem ukázat historii města poutavým způsobem. Protože víme, že lidé žijí novými médii, připravujeme i multimediální  hru s historickým námětem, komiks, poutavé filmy. Myslím si, že vše bude moc pěkné.

Chystáte se za dva roky znovu kandidovat?
To zatím fakt neřeším. Stále platí, že se nechci dlouhodobě živit politikou. Myslím, že každý politik by se měl vrátit po čase k běžné práci, aby neztratil kontakt s realitou. Naštěstí nejsem na politice existenčně, ale ani mentálně závislý. Jediné, co mě trochu tíží, je, že za čtyřleté funkční období se nedá stihnout moc projektů od začátku až po úplný konec. Pro příklad: koupili jsme jatka, vyjednávání trvalo rok, teď jsme vyhlásili architektonickou soutěž, takže do voleb v roce 2018 sotva stačíme podepsat smlouvu s vítězem. A otevírat jatka už bude asi někdo, kdo přijde po mně, a třeba k tomu ani nebude mít vztah. To člověka trochu zamrzí, protože to bude projekt evropské úrovně. Máme partnerství s Drážďany a tam je člověk volen na sedm let, což mi přijde logičtější. Ale zpět k Vaší otázce – zeptejte se mě za rok :-) .