“Po uzdravení mi horník přišel poděkovat.”

Třiasedmdesátiletý Jiří Skoumal dvaadvacet let pracoval v dolech jako báňský záchranář. Ženy se ho dnes ptají, jestli i ony mohou zachraňovat horníky, muži chtějí vědět co nejvíce o důlní technice. O hornictví i svých zkušenostech jim Jiří Skoumal vypráví v expozici Báňského záchranářství v bývalém Dolu Landek, kde už tři roky pracuje jako průvodce.

Na co se Vás návštěvníci při prohlídce nejčastěji ptají?
Ženy se mě ptají, zda můžou vykonávat práci báňské záchranářky, musím je ale zklamat a říci jim, že nemohou. Muži se často ptají na technické parametry různých přístrojů. Není to sice časté, ale sem tam se objeví lidé, se kterými jsem spolupracoval. Jednou jsem se také potkal s člověkem, který byl také báňský záchranář a pracovní potápěč, se kterým jsem se neviděl třicet let, bylo to moc příjemné setkání a vzpomínání na minulou dobu spolupráce. 

Kolik lidí jste v dolech zachránil?
To jsem nikdy nepočítal. Ale nikdy jsem u toho nebyl sám, s kolegy jsme se snažili vždy odvést nejlepší práci. V jednom případě došlo v karvinském dole k otřesu, v porubu, kde horník zůstal přitlačen k výstuži nohama, nebyl schopen se dostat sám do bezpečí. Proto když jsme k tomu místu dorazili, vyprostil jsem ho z porubu s poraněnýma nohama. Po uzdravení mi přišel horník osobně poděkovat. Samozřejmě, lidí, kterým jsme pomohli, bylo hodně, a mezi nimi byli takém naši kolegové. Byly to zásahy při požárech, výbuších a důlních otřesech, také jsme zasahovali při úrazech a nebo náhlých onemocněních.

Teď o tom všem vyprávíte návštěvníkům... jak se stal z báňského záchranáře průvodce na Dolu Landek?
Provázení na Landeku v expozici báňského záchranářství mi nabídl můj kolega, který také pracoval na Hlavní báňské záchranářské službě a sám na této pozici také pracuje. Na Landeku dělám průvodce už třetím rokem. Původně jsem tuto profesi chtěl jen vyzkoušet, ale tato práce mne velmi zaujala a moc rád se podělím s návštěvníky naší expozice o činnosti báňského zácchranářství. V Hornickém muzeu je spousta předmětů, se kterými jsem v dole pracoval. Setkával jsem se třeba se strojním zařízením, které nám práci ulehčovalo. práce průvodce mne velmi líbí a moc mě baví. Když vidím, že lidé jsou zaujati mým výkladem a ještě se dotazují na nějaké podrobnosti, tak mne to velmi naplňuje.

Na kterých dolech jste jako záchranář pracoval? 
V roce 1961 jsem přišel do Ostravy na jednoroční brigádu do OKD, zatím se neodešel. Ostrava se stala mým druhým domovem. V roce 1963 jsem nastoupil na Důl Zárubek jako horník. Odtud jsem byl vyslán v roce 1970 do kurzu báňských záchranářů v Ostravě-Radvanicích. Po absolvování tohoto kurzu jsem začal pracovat jako dobrovolný báňský záchranář. Tato práce mne velmi zaujala, takže jsem si podal přihlášku na Hlavní báňskou záchrannou stanici. Byl jsem v roce 1973 přijat a začal pracovat jako profesionální báňský záchranář až do konce listopadu 1986. V prosinci jsem nastoupil jako na Důl Ostrava jako vedoucí závodní báňské záchranné služby na závodě Petr Bezruč, dokonce roku 1991 a 9 měsíců na závodě Dolu Jeremenko. V září 1992 jsem musel ukončit práci v dole z důvodu naplněné prašné expozice. V září téhož roku jsem se vrátil zpět na Hlavní báňskou záchrannou službu a začal pracovat na oddělení výcviku a výchovy, kde jsme školili a přeškolovali báňské záchranáře. Později jsem přešel na dispečink, odkud se vyhlašují poplachy a řídí zásahy báňských záchranářů.

Jak moc je práce báňského záchranáře náročná? A jak moc se liší od práce “běžných” záchranářů? 
Záchranáře ze zdravotnictví nebo hasiče nelze v dole využít, nemají totiž zkušenosti v dole. Každý kdo chce absolvovat kurz báňského záchranáře, musí mít odpracovány dva roky v dole a musí být schopný samostatné práce v dolech. Profese báňského záchranáře je velmi naročná fyzicky i psychicky. Záchranáři pracují často ve zhoršených mikroklimatických podmínkách, ve zvýšené teplotě a taky ve větší vylhkosti ovzduší.

Jak vypadá Vaše směna v Hornickém muzeu na Landeku?
Když nastoupím na směnu, mojí první povinností je zkontrolovat chod ventilátoru, který odvětrává důlní expozici. Potom, po vyfárání návštěvníků z důlní expozice v každou celou hodinu provázím návštěvníky naší expozicí. Provázení je náročné, pokud jsou mezi návštěvníky lidé, které náš výklad nebaví a oni sebaví mezi sebou. 

Kolik lidí běžně provázíte?
To záleží na ročním období a zda jsou volné dny nebo prázdniny. Jednou jsem zažil rekordní návštěvu, a to jednu sobotu, kdy dorazilo 430 lidí a musel jsem provázet každou hodinu od začátku směny až do konce. Pokud je pěkné počasí, návštěvy jsou kolem dvou set lidí, ale někdy to je taky třeba jen šedesát lidí. 

Chodí k Vám návštěvníci i z jiných krajů republiky?
Je zajímavé, že mezi návštěvníky bývá málo lidí z Ostravska. Daleko více lidí je ze vzdálenějších míst naší republiky. Také k nám chodí docela dost cizinců, kteří obdivují výstavbu historických dýchacích přístrojů. 

Setkáváte se ještě s kolegy horníky, s kolegy báňskými záchranáři z dolů? Zajdete si spolu ještě někdy na pivo?
Když jsem pracoval jako horník, občas jsem si na pivo s kamarády zašel. Teď na pivo nechodím a alkohol nepiju. Jednou za rok v prosinci se scházím s kolegy z Dolu Zárubek, kde jsem s hornictvím začínal. Každého půl roku se scházím s kolegy z Dolu Petr Bezruč.

Bavíte se s nimi o situaci v hornictví? Sledujete ji?
Hornictví jako takové mi přirostlo k srdci a samozřejmě sleduji vývoj v hornictví. V tomto regionu mi bude velmi smutno bez horníků, protože tito lidé se nebáli těžké práce a nezkazili žádnou legraci. 

Co dělá bývalý báňský záchranář ve volném čase?
Když jsem byl mladší ( i když ani teď se starý necítím), hrával jsem odbíjenou. Teď už mi to klouby nedovolí, tak jezdím na kole. Chodím do přírody a někdy také na horské túry. Mám dvě vnučky, dva vnuky a už jsem i pradědeček. Nejmladší vnuk má tři a půl roku a ten mi dělá největší radost.