„Děti se na babičku přisají a pak se jí nechtějí pustit!“

Původním povoláním je Ivan Sekanina učitel, dlouho se ale věnoval práci redaktora v Českém rozhlasu. Posledních pět let dává veškerý svůj čas seniorům. Jeho projekty Počteníčko s babičkou, Křížovkářská liga či Hodinový vnuk mají obrovský úspěch a své uplatnění našly i mimo náš kraj. „V seniorech je obrovský potenciál, který se dá využít a dá se ukázat, jak jsou užiteční a potřební,“ říká Ivan Sekanina.

Prvním Vaším projektem pro seniory bylo Počteníčko s babičkou. Jak tento projekt funguje a kde?
Do tohoto projektu je zapojeno 50 babiček, které chodí každý den k dětem do nemocnic, kde jim v přesně určenou dobu chodí číst. Mimo to se ale s dětmi učí i básničky, malují, hrají pexeso a další společenské hry a podobně. V Moravskoslezském kraji jsme v sedmi nemocnicích, ve všech krajských a ve Vítkovické nemocnici. Projekt funguje už čtyři roky v pěti krajích České republiky.

Na tento projekt navazuje další se zajímavým názvem „Hodinový vnuk“.
To je projekt trošku obrácený. Studenti nám chodí za seniory do domovů důchodců. Činnost je tam podobná, hlavně tedy povídání, dost se do toho zapojuje hudba a co je hodně důležité, když je pěkně, tak vyvážejí klienty třeba vozíčkáře ven. Tento projekt jsme začali v Bohumíně ve třech domovech pro seniory, zapojilo se patnáct studentů středních škol a gymnázií a s nimi chodí dalších čtrnáct seniorek. Takže nám tam chodí dvojice babička a vnučka. Máme z toho velmi dobrý pocit, protože ohlasy jsou výborné.

Co je zajímavé, tak tam máme jednu starší vnučku, mladou 36letou ženu z Karviné, které dojíždí do Bohumína a je nevidomá, což si myslím, že nemá v republice obdoby nebo se s tím málokdy člověk setká, že nevidomý člověk se zapojuje do dobrovolnického projektu a jde pomáhat druhým. Naše starší vnučka chodí za klienty, kteří jsou také bez zraku a je tam i se svým pejskem za největší hvězdu! (smích)

Jedná se čistě o dobrovolnickou činnost?
Ano, ale některé babičky mají zaplacené cestovné, což je zhruba 50 Kč.

Kde se seniory a vnučky hledáte? Kde jste sbalil první babičky? (smích)
My jsme na to šli od lesa! Řekli jsme si, že do nemocnic budou nejlepší učitelky, takže jsme oslovili klub seniorů učitelů. V první fázi jich přišlo osm, díky medializaci přišly další a teď máme dohromady 120 dobrovolníků. Teď už to ale nejsou jen učitelky a učitelé, protože máme i tři dědečky – po jednom v Ostravě, v Havířově a Opavě, ale z 90 % jsou to učitelky základních nebo mateřských škol, ale máme i právničku, keramičku, inženýrku. Jedná se o lidi, co mají velké srdce a naplňuje je pomoc lidem.

Jak vnímají děti v nemocnici, že za nimi přijde cizí paní a chce si s ním povídat a hrát?
Děti to berou naprosto bez problémů, naopak se okamžitě přisají na babičku a máme případy, kdy se jí pak nechtějí pustit. Máme případ, kdy asi osmiletý chlapec řekl: „Babičko, počkej,“ a šel na pokoj, kde si sbalil batůžek a chtěl jít s babičkou domů, kde si dočtou tu pohádku. „Však mě už to tady nebaví,“ říkal chlapeček k překvapení celého personálu nemocnice.

Je třeba si ale uvědomit, že na dětských odděleních jsou nejen malé děti, ale i ty starší až do 19 let. Spíš u těch starších jsme se báli, jestli budou mít zájem a překvapivě je zájem velký. Hlavně dívky si chtějí hodně povídat. V mnoha rodinách chybí dětem kontakt s rodiči a oni naše babičky berou jako zpovědnice. Ale nechají si i číst. Například v Havířově jsme měli případ, kdy si 14 letá dívčina chtěla nechat naším dědečkem číst detektivky, protože ji už samozřejmě pohádky nebavily. Jenže my detektivky nemáme. „Tak mě baví ještě fyzika,“ řeklo dědečkovi děvče a ten byl nadšený, protože je to bývalý fyzikář. Takže tam spolu probírali spalovací motory. (smích) Tahle spolupráce ale v nemocnici neskončila a oni se dál stýkají a dědeček jí pomáhá s učivem do školy.

Jak dlouho se profesně věnujete seniorům?
Dlouho. Už jako novinář jsem měl na starosti seniorskou tématiku sociální a zdravotní, takže minimálně 15 let a teď dalších pět.

A proč právě senioři?
Protože si myslím, že je to skupina, která je často opomíjena a na okraji. Cílené a dlouhočasové aktivity jsou pro ně pořádány minimálně. My chceme seniory ukázat jako skupinu, která vždycky ve společnosti byla a bude, protože zestárne každý. Zároveň nechceme vytvářet dojem, že by měli mít starší občané všechno přednostně a zdarma. Výhody by samozřejmě měli mít. Řešením ale není, že pro ně jednou ročně uděláme oslavu Dne seniorů, dáme jim chlebíček a kávu a tím t pro ně skončí. V seniorech je obrovský potenciál, který se dá využít a dá se ukázat, jak jsou užiteční, jak jsou potřební a tím také chceme odstranit nebo zmírnit nebezpečí, které jim hrozí například, když přijdou o rodinu, o partnera a jsou osamělí. Nechceme, aby senioři jen seděli doma a jejich jedinou starostí byl nákup léků a potravin ve slevách. Chceme, aby měli alespoň někteří možnost zapojit se do různých volnočasových aktivit. Nově třeba chceme dělat s důchodci turistiku. Ale tak, aby se mohl zapojit i zbytek populace, aby se mohli zapojit i dospělí a děti! Máme připravené nejrůznější rukodělné kurzy, kdy pracujeme s lidmi v domovech důchodců a tvoříme. Oni tam často mají různé aktivizační programy, ale jakmile k nim přijde někdo nový zvenčí, pracují úplně jinak, mají radost, a když odjíždíme, už se ptají, co bude příště.

Máte dost dobrovolníků?
Řekl bych, že situace je dobrá. Dokonce jsem musel s těžkým srdcem pár lidí už odmítnout, protože v tuhle chvíli máme například v Ostravě dvacet lidí a pro mě je to dostatečné. Studentů, kteří by dělali hodinové vnuky, není nikdy dost, ty bychom měli nabírat, ale vše závisí na dotacích. Musíme totiž všechny pojistit, a ačkoliv máme hromadné slevy, tak pojistka stojí 45 Kč na osobu a měsíc, tedy zhruba 500 Kč za rok. Lidí máme zhruba 120, takže se dostáváme na částku 60 tisíc korun jenom za pojistné a to není málo. Takže bez dotací to opravdu nejde.