"Rád přirovnávám divadlo k fotbalu."

Když byl malý kluk nejraději si hrál s vojáčky a snil o tom, že bude prezidentem. Teď už je Daniel Volný velký a devátým rokem „hraje“ pro návštěvníky Slezského divadla v Opavě. Jednou je romantickým hrdinou, pak padouchem a umí diváky i rozesmát. Jakmile se ale spustí opona, a on v šatně odloží svůj kostým, opět se stává Danielem Volným - manželem a tátou dvou malých dětí.

Dane, je herectví povolání nebo poslání? 
Divadlo mě baví. Rád ho hraju a rád se na něj koukám, ale nerad ho přeceňuji, mám i jiné zájmy a záliby, takže pro mě je divadlo rozhodně povolání a zároveň koníčkem.

Hodně lidí si myslí, že herci mají slastný život. Pohybují se mezi samými zajímavými lidmi, navštěvují jeden večírek za druhým a každý se s nimi chce přátelit. Jak to je ve skutečnosti?
Těžko říct, mám z těch večírků neustálou kocovinu, takže si ráno nevzpomínám, s kým jsem se večer na mejdanu seznámil, ani na to jak se jmenuje ta holka, co se vedle mě probudila... :-) Ve skutečnosti mám dvě malé děti a tak se snažíme s manželkou, pokud už je volná chvíle, především odpočívat a to vydatně, takže spát. Práce herce v oblastním divadle asi není spojena tolik s večírky, raději si zajdu s kamarády zasportovat a potom se odměním pivem.

Vzpomeneš si ještě na tvoji úplně první roli? A která ti nejvíce přirostla k srdci?
Na profesionální scéně šlo o dvojroli Šavličky a Alamira ve hře Strakonický dudák. Před tím jsem řadu rolí odehrál na JAMU a ještě před tím v LDO ZUŠ V. Kálika v Opavě. Ale vlastně si pamatuju spis role, nebo hry, které jsem neměl rad a těch není moc a většinou to je dáno tím, ze jsme si nesedli, nebo nepochopili s režisérem, například ve Figarově svatbě. Naopak výborně se mi spolupracovalo s Jankou Ryšánek Schmiedtovou, tedy šéfkou Bezručů a výsledek (Gazdina roba postava Manka) stal za to. Nebo postava Michaela v Rodinné oslavě. Tyhle role, jsem mel hodně rad. Možná i pro to, že to nebyli "hodní kluci"

Jste usměvavý s jiskrou v oku, dá se říct, že Vám váš temperament a vzhled předurčuje stejný tip a charakter rolí? 
Jsem moc rád, že už se s věkem „Přehrávám“ z rolí milovníků, či mladokomiků do trochu charakterovějších rolí a úplně nejvíc mě baví hajzlíci, ale těch jsem zatím moc nehrál. Škoda.

Vidět jsme Vás mohli v pohádce O Šípkové Růžence Zdeňka Zelenky, komedií Vlastimila Peška  Westernstory nebo v komediálních seriálech Trapasy a 3+1 s Miroslavem Donutilem. Jaké pro Vás byla první klapka?
Hrozná a nejen ta první. Pořád byla velká legrace, ale jakmile se rozjela kamer, ztuhnul jsem. Bavil jsem se o této nervozitě s několika jinými herci a všichni ji pociťovali podobně, pomáhá asi častější zkušenost, takže už by to chtělo něco natočit...

Přestože se Vám po škole kariéra začala rozjíždět, u filmu jste nezůstal, pravidelně Vás naopak můžeme vidět na prknech Slezského divadla. Baví vás ta divadelní atmosféra více? A co Vás lákalo zpět do rodného města? 
Musím přiznat, že jsem velký patriot a Opavu jako město a lidi v něm mám moc rád. Chtěl jsem se nejdřív naučit divadlo, a proto jsem chtěl hrát v divadle a ideálně v takovém, kde bych dostal příležitost hrát velké role. Rád přirovnávám divadlo k fotbalu, tam mladý hráč taky musí hrát, aby se zlepšoval. Takže já jsem připraven jenom ten Jarolím (trenér národního fotbalového týmu) pořád nevolá a nevolá :-)

Jací vlastně jsou opavští diváci?  
Odchovaní divadlem. Jde poznat, že tady chodí do divadla už děti ve školkách. Jinak je to podobné jako jinde. Starší divák je většinou konzervativnější a mladším se líbí větší odvaz, ale dobré divadlo poznají a ocení všichni.

V čem Vás aktuálně můžou čtenáři vidět? Máte i nějaké své projekty, kromě hraní v divadle?
Kromě hraní v činohře SDO, jsem už několikrát hostoval i v muzikálech nebo operetkách operního souboru, do toho učím na ZUŠ v Opavě literárně-dramatický obor taky občas moderuju a hostuju v Divadle Gafa a když k tomu připočítáš můj hlavní projekt „rodina“, tak na nic jiného není čas.

Jak už jste zmínil, jednou z vašich aktivit je práce s dětmi, které navštěvují literárně – dramatický obor Základní umělecké školy Václava Kálika v Opavě. Ten stejný obor jste navštěvoval i vy sám. Co Vás tehdy k tomu vedlo a jaké to je pro Vás teď, když se role obrátily?
Chodil jsem do „dramaťáku“ i díky sestře a mámě a měli jsme tam bezvadnou partu a možná i proto jsem se rozhodl jít na JAMU a věnovat se herectví. Když jsem před x lety dostal nabídku učit, tak jsem se toho trochu obával a nabídku jsem nejdříve odmítnul. Teď jsem rád, že jsem do toho nakonec šel. Je to pro mě sice časově náročné, ale s dětma je legrace a musím přiznat, že díky režírování jejich závěrečných představení jsem si uvědomil spoustu užitečných věcí i pro mou práci herce.

Dane, kdybyste se neživil herectvím, co byste dělal? 
Často jsem nad tím přemýšlel, ale dokud na to nedojde tak to nezjistím. Určitě by muselo jít o práci s lidmi, protože jsem společenský tvor a mám lidi rád. Možná bych mohl být ředitelem nějaké velké firmy...:-)