ROZHOVORY

"Koupit se dá v zásadě všechno, ale dobře sbírat je úplně jiná disciplína. Je to adrenalin!"

Už od července si můžeme prohlédnout unikátní muzeum v Dolních Vítkovicích. Milan Dobeš Museum je poctou jednomu z nejvýznamnějších evropských představitelů konstruktivismu a průkopníka výtvarných kinetických op-art objektů. V multifunkční aule Gong si zažijeme ojedinělé spojení výtvarných děl se světelnou a hudební expozicí. O umění jsme si při slavnostním otevření popovídali s Janem Světlíkem.

Když si člověk výstavu projde, má pocit, jako by pan architekt Pleskot snad Gong pro něco takového připravoval. Expozice do těchto prostor úžasně zapadá.
Tato galerie je kompletně předělaná, ale autorem je samozřejmě Josef Pleskot. On je autorem rozčlenění tohoto poměrně složitého prostoru, protože se nejedná ani o čtverec, ani o obdélník, ale o zcela nepravidelný tvar, který vychází z tvaru gongu, který je kruhový. Přestože výslednou realizaci Pepa Pleskot naživo ještě neviděl, tak i z fotek je nadšený. Stejně jako my.

S panem Dobešem Vás pojí očividně přátelský vztah. Znáte se dlouho? Jak jste se poznali?
S panem Dobešem jsme se seznámili, když jsme kupovali sbírku, která byla prezentována jako Muzeum Milana Dobeše v Bratislavě. Ale vnímal jsem ho mnohem dříve, protože patří mezi známé umělce, kteří se věnují geometrické abstrakci. Teď se vrací častěji do Čech. Na Slovensku to neměl nikdy jednoduché. Vrací se do Ostravy, kde je patrný velký vliv Polska, Slovenska, Česka a v zásadě i Německa a Rakouska, odkud se k nám často taky jezdí. Myslím si, že muzeum s celou svou expozicí bude velmi úspěšné. Jsem přesvědčený, že je to nejlepší místo ve střední Evropě, kde Milan Dobeš může mít svůj svatostánek.

Jak to vnímá on sám? Je to i pro něj jakési zacyklení?
Milan se na to zpočátku netvářil přesvědčivě, protože je už ve věku, ve kterém se změny nevnímají dobře, ale musím říct, že když zhlédl finální expozici, říkal: „Hoši, já jsem tak nešťastný! Já k tomu nemám žádnou připomínku!“ Má totiž svůj zvláštní styl humoru, kdy všechno kritizuje a ke všemu má připomínky, a tehdy byl pozitivně nešťastný, že tomu nemá co vytknout. (smích) Ale chci říct, že jsem opravdu šťastný, že se to takhle povedlo. Ostrava je velmi výtvarně zaměřené město, na výstavy sem chodí zhruba deset procent obyvatelstva, což je ve velkých nebo větších městech výjimečné! Když přijde v Praze na výstavu jedno, maximálně dvě procenta obyvatel, je to považováno za super výsledek. Věřím, že i k nám si lidé najdou cestu, obětují nějakou tu desetikorunu a ocení tuto skvělou výstavu.

Váš pozitivní vztah k umění je hodně známý. Vedli Vás k němu rodiče, nebo jste si ho vybudoval sám?
Vyrůstal jsem v Jistebníku, takže na vesnici, kde se hrál fotbal, jezdilo na kole, chodilo se na ryby, ale na výstavy ne. (smích) Vždycky jsem inklinoval k hudbě, a když jsem skončil s aktivní muzikou, potřeboval jsem něco místo ní, protože jsem měl pouze svou práci, a nic k ní „doprotivky“. Řešit fabriku a byznys 24 hodin denně je k zbláznění, je třeba mít nějaký relax. A právě výtvarné umění na Vás vždycky počká. Klidně na to můžete koukat o půl dvanácté v noci a ono je pořád stejně krásné. A sběratelství má nějaké konsekvence. Nejsem sběratel, který by chodil a přeplácel nesmyslné věci. Koupit se dá v zásadě všechno, ale dobře sbírat je úplně jiná disciplína. Je to adrenalin, když se sbírka buduje, a příběhy děl jsou často zajímavější než díla samotná.

Jste tedy sběratelem příběhů!
Jasně, protože pokud nemáte příběh, je to jen obraz, a to není ono. Ale každý obraz má určitou historii a Vy ji můžete hledat. U sběratelství jste trochu jako motýl. Nevěnujete se celé louce květin, ale jen konkrétním, o kterých už něco víte. A sbíráte jen určité.

Pojďme se vrátit k hudbě. Na co jste hrál?
Od tří let jsem hrál na klavír. V osmé třídě se zakládala dechovka, takže jsem začal hrát na křídlovku, což je nástroj příbuzný trubce. A protože jsem v tom byl dobrý, hrál jsem i na gymplu. Vyhrál jsem konkurz na festival na Kubě, kam mě ale z politických důvodů nepustili. Nechápu proč. (smích) Když jsem pak nastoupil jako ředitel lahvárny ve Vítkovicích, už nešlo dělat muziku naplno, protože je to dost časově náročné. Tak jsem od ní upustil a začal jsem se věnovat už zmíněnému výtvarnému umění.

A když se Vám dnes dostane nástroj do ruky, zahrajete si?
Poslední vystoupení jsem měl, když Jarek Nohavica otvíral Gong. I Hospodářské noviny o mně tenkrát napsaly, že jsem nepodal nejlepší výkon, jenže já ji dvacet let nedržel v ruce, cvičil jsem tři dny před koncertem, takže jsem ani lepší výkon podat nemohl. Ono to ale vůbec nebylo o mém výkonu! Bylo to o nadsázce, protože mi předtím Jarek řekl: „Já budu hrát zadarmo a ty budeš hrát se mnou!“ Tak jsem to musel splnit. Toto jsou milé a vtipné věci, které pro ten jeden okamžik prostě uděláte, obětujete se a víc neřešíte. (smích) Navíc já jsem si ten koncert absolutně neužil, protože jsem měl nervy, jestli něco zahraju!

Takže na Vaše vystoupení na Colours se asi těšíme zbytečně! (smích)
Podívejte, já zásadně nemaluji, i když by se určitě našli lidé, kteří by tvrdili, že maluji skvěle. Takže ctím zásadu nebrat nic do rukou a netvořit žádná umělecká díla. Jedno umělecké dílo mám, a to je Dolní oblast. K ní se hrdě hlásím. Někteří mi totiž zarytě tvrdili, že sem nikdo nebude jezdit, a já jim pyšně ukazuji čísla, kolik lidí sem každoročně přijde. Ale jinak se do umění nepouštím. S muzikou jsem skončil, když jsem začal dělat byznys. Nemohl jsem trénovat, takže mě hraní pak už netěšilo. Protože když cokoliv neděláte dobře, nebaví Vás to. Takže jsem přešel na výtvarné umění a myslím, že je to hodně zajímavá disciplína, která má stejně jako muzika mnoho tváří.

Skvělým příkladem je tahle výstava – jdete na ni a nevíte, co od ní čekat. Je tady 150 děl, něco z toho Vás osloví a zasáhne, a něco ne. Přijdete podruhé a zjistíte, že jste si poprvé něčeho nevšimla, nebo jste to přehlédla, a zaujme Vás úplně něco jiného. Je to o jakémsi vztahu mezi divákem a umělcem. Některá z těch děl vznikala třeba dva roky! Umělec musí přemýšlet, jak to vymyslet, aby byl efekt dokonalý. A než to pochopí divák, také to chvíli trvá. I za předpokladu, že je již jedná o částečně poučeného diváka.

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE ROZHOVORY
POSLEDNÍ ČLÁNKY