Zmatky ostravské matky: Den, který mi utekl

Už ráno bylo špatné. A bylo předzvěstím toho, že to bude jeden z těch dnů, kdy se snažíte dohonit čas, který má ale zoufale velký náskok.

Budík sice kokrhal přesně, ale já postelové pohodlí opouštěla dnes obzvlášť nerada. Pohled na ciferník budíku mne následně ale probral velice rychle, už teď nabírám zpoždění desítek minut! Hážu na sebe první, co mi přišlo pod ruce a valím venčit psa. Ten si také svůj start nepředstavoval jako start letadla – venkem jsme jen proletěli. Pes o váze necelých dvou kil za mnou skoro vlál.

Chystám snídani, svačinu, do toho několikrát odbíhám za dětmi k televizi a kontroluju na kolik se změnil stav odívání od posledního odběhnutí. Zaznamenávám jedinou změnu – pusu mají ještě víc dokořán. Vypadá to, že dnes zasednou do lavic v pyžamu.

Vypínám ten ďábelský vynález, podaří se mi dosáhnout zasednutí ke snídani již zcela oděni, do několika minut opouštíme byt.

Děti mají před sebou cestu do školy, já ale než naberu směr kancelář, musím vyřídit nezodpovědnost své dcery a její ztracený čip k výdeji obědů. Zpoždění již více než malé narůstá…

Při dojezdu do budovy, kde se takováto záležitost vyřizuje, se ale dozvídám, že osoba pověřená, je toho času u lékaře, bez ponechání osoby zastupující. Ne!!! Prý se můžu stavit odpoledne nebo zítra.

Asi budu muset. Jak to tak vypadá, opožděna budu ještě i zítra. Ocitám se opět na autobusové zastávce, ovšem autobus, který měl dojet do tří minut, nabral také toho dne zpoždění a nabírá nás o pět minut později. Navíc tento spoj, mající konečnou zastávku již v blízkosti mého pracoviště, má v určité časy výjimky a na ně navázány změny trasy. Já měla to štěstí a jela právě v tomto výjimečném čase. Tudíž mne čekalo další přestupování a další nabírání časových ztrát.

Do kanceláře jsem dorazila s téměř hodinovým mankem s tím, že se nepodařilo vyřídit nic. Do toho jsem po odložení bundy zjistila, že jsem zůstala v nočním prádle a na něm měla hozený svetr a kalhoty. No jo, to ráno!!! Tedy ne děti v lavici, ale já usedla za stůl v pyžamu. Těšila jsem se, jak tento trpký pocit z celého dne spláchnu večer lahodným vínem.

Večer po práci, s jednou rukou dlouhou, jak jsem po cestě zařídivší tahala dárky k Vánocům, jsem si v obchodě vyhlédla mou oblíbenou značku bílého suchého vína a jaká radost, že je navíc v akci! Takový hezký závěr dne! Ovšem při placení po mne pokladní chtěla částku jednou tak vysokou. A zaplatit musím, ať si to pak jdu řešit na informace. Víno se mi začalo vzdalovat. Na informacích se paní domlouvala s personálem o správné ceně pomocí mikrofonu, rozléhajícím se po celé prodejně s tím, že se jí dostávaly zpět informace, pokaždé s jinou cenou. Říkám si, že v tom mají celkem pořádek, pozitivní na tom ale bylo, že co zpětné volání na informace, to nižší cena. No, jen tak dál, a dostaneme se na tu mou, značka ideál. Ale ne. Nakonec se autor zpětných telefonátů objevil osobně i s letáčkem v ruce, že platí cena v něm uvedená. A tak tedy sbohem víno veltlínské zelené, potkáme se někdy příště!

Celý den v pyžamovém kostýmu, jsem aspoň neměla s převlékáním tolik prác. Do postelej sem ulehla s tím, že tento den mi i s vínem utekl a měl tedy velký náskok. Zítřku těš se! Doběhnu tě!