Prázdné místo

Chtěla jsem psát o mém tanečním vystoupení coby seniorky, což je taneční kategorie 30+, které dopadlo nad očekávání. Ač jsme nepotvrdili větu z filmu S tebou mě baví svět: „Přátelé, kamarádi, my Vám ty medaile přivezeme!“… zvítězili jsme už tím, že jsme hrdě nastoupili ve vojenském na parket a nechali tam ze sebe všechno.

Chtěla jsem taky psát o příjezdu mého syna z týdenního pobytu v rakouských Alpách, něco na způsob již zmíněné Apaluchy, neboť já, objednaná na lékařský zákrok, zůstala doma, opatrování puberťáka se ujal otec. Výsledkem byl návrat syna s monoklem na oku, ke kterému přišel při sjezdu „šusem“ na černé zledovatělé sjezdovce, kde překonal rychlost 80 km za hodinu a havaroval. A při vyprávění této epizody se div neumlátil smíchy.

Chtěla jsem psát taky o onom lékařském zákroku, který je ve své podstatě poněkud potupný, neboť při onom vyšetření na doktora koukáte svou druhou tváří.A že i při takové zkušenosti se dají zažít vtipné okamžiky.

Vtipu ani humoru se mi však nedostává. Týden, kdy se toto vše událo, zakončilo vyhasnutí života jedné milující bytosti. Mého dědečka. Dožil se úctyhodných devadesáti let a mohlo by vás napadnout, že v tak vysokém věku nelze být z odchodu překvapený. V jeho případě jsem však byla velmi zaskočena. Byl na svůj věk ve velmi dobré kondici, věk mu hádal málokdo, vrásky abyste hledali lupou. Jaképak taky vrásky? Žil spokojený život po boku babičky již 67 let a při každé návštěvě mě nepřestávalo překvapovat, jak jsou ti dva v neustálé harmonii.

V těchto dnech sice prodělával virózu, ale nic nenaznačovalo, že by virus mohl být tak zákeřný. Ještě dva dny před skonem jsem se mohla o jeho aktuálním zdraví přesvědčit. Přišel mne přivítat v elegantním pyžamu a s úsměvem.

Ten pohled již nevymažu. Po dědečkovi tady zůstane prázdné místo. Další z mnoha. A ani s jedním odchodem jsem se doposud nevyrovnala a přijde mi to jako zlý sen.

Dědečku, zapálili jsme svíčku, aby tě doprovázelo na cestě do nebe světlo a teplo. Budeš nám moc chybět.