ROZHOVORY

„Člověk se nikdy nezavděčí všem, ale hlavu si z toho nedělám.“

Pro někoho byla dlouho jen hvězdičkou ze Superstar. Markéta Konvičková ale v televizní show Tvoje tvář má známý hlas ukázala, že má v sobě víc než pěvecký talent, a tak není divu, že na sebe muzikálové a filmové nabídky nenechaly dlouho čekat. 23letá blondýnka však zůstává věrná zpívání i severní Moravě.

Velmi mě překvapilo, že žijete v Ostravě. Nemyslím to zle, ale většina „hvězd“ se s rozjezdem kariéry přestěhuje do Prahy. Co Vás drží v Ostravě?
Vysoká škola. Když jsem se rozhodovala, co budu po střední škole dělat, říkala jsem si, že je dobré mít zadní vrátka. Navíc jsem fakt srdcař, mám tady na Moravě rodinu, kamarády. A z Třince, kde jsem se narodila, není Ostrava tak daleko. Takže abych do školy nemusela denně dojíždět, přestěhovala jsem se do Ostravy. Jsem tady čtvrtým rokem a zatím to nehodlám měnit.

Říkáte, že jste myslela na zadní vrátka – čemu byste se tedy chtěla věnovat, kdyby nevyšla dráha zpěvačky?
V podstatě variantu, že by to nevyšlo, zamítám. (smích) Zpívání mě baví a živí. A zatím to funguje! Když nad tím přemýšlím, nikdy jsem nebyla typ člověka, který by chtěl někde sedět od osmi do čtyř. Vůbec tím nechci shazovat kohokoliv, komu to tak vyhovuje. Jde o to, že na to nejsem zvyklá, nikdy jsem nic takového nedělala, takže kdybych nezpívala, chtěla bych práci „rozlítanou“, v pohybu. Studuju marketing, takže bych mohla například dělat v nějaké agentuře projekty, vymýšlet reklamní spoty nebo provozovat nějakou jinou tvůrčí činnost, která je mi prostě blízká.

Jak se dá skloubit vysokoškolské studium a kariéra zpěvačky?
Nedá. (smích) Je to kolikrát o zdraví, protože zkouškové období je jako naschvál vždy, když mám největší sezónu, což jsou měsíce prosinec a leden. V tomto období vrcholí plesy a firemní večírky. V červnu zase začínají různé městské slavnosti, festivaly a podobně. Například během prosince jsem měla šestnáct vystoupení a do toho jsem musela zvládnout zápočty a zkoušky. Škola mi naštěstí vychází maximálně vstříc a vždycky jsme se po individuální domluvě dohodli na přijatelném termínu. I tak se ale stalo, že jsem musela opakovat čtvrtý ročník, protože jsem se kvůli show Tvoje tvář má známý hlas musela na čtyři měsíce přestěhovat do Prahy.

Markéta Konvičková byla hvězdou lednového Lečo plesu. 

Právě tahle show měla v Česku obrovský úspěch. Jak na pořad Tvoje tvář má známý hlas vzpomínáte?
Nedávno jsem měla splín a koukala jsem na sebe na YouTube, což normálně nikdy nedělám, a zapnula jsem si čísla, na která jsem nejvíc pyšná – Pitbull, Aretha Franklin a Rasmus, protože se v těchto dílech podle mě i nejvíc povedly masky. Smála jsem se u toho a říkala jsem si: „Jak já tohle jednou vysvětlím dětem? Že v té masce pána, který jako úchyl osahává tanečnice, je schovaná maminka.“ (smích) Mám na tento projekt opravdu krásné vzpomínky. Byla to skvělá zkušenost. Poznala jsem spoustu lidí, na které jsem jako malá koukala v televizi, ať už je to Martin Dejdar, Tatiana Vilhelmová, Adélka Gondíková, nebo další, takže vzpomínám opravdu ráda a moc mě potěšilo, že si mě pozvali i do dalších řad a mohla jsem se na nich spolupodílet.

Můžeme prozradit, jak každý díl vznikal? Kolik času jste měli na přípravu jednotlivých vystoupení?
Na konci každého dílu se losuje pro každého nová osobnost. Tím je dána náplň přípravného týdne. Například jsem dělala Pitbulla a hned následující den jsem ho musela hodit za hlavu a učila jsem se  být Rihannou. Začaly choreografické tréninky, hodiny zpěvu a herecké lekce. Fyzicky jsme na to měli pět dní, protože jsme většinou jeden den potřebovali na oddych. Natáčelo se třeba čtrnáct hodin, což bylo neskutečně vysilující, včetně toho, že jsme třeba sedm hodin seděli v maskérně a kostymérně. Takže jsme začali v sobotu, s tréninky a přípravou jsme pokračovali do středy, kdy začínaly generálky, natáčení probíhalo ve čtvrtek a  jelo se nanovo. Musím zodpovědně přiznat, že já jsem se svými pěti dny byla v pohodě a v klidu proti ostatním, protože ti měli navíc divadelní představení nebo jinou práci. Já jsem zpívala maximálně v pátek nebo sobotu večer. Například Adélka Gondíková odjela na tři dny na Moravu kvůli představení. Obdivuji, jak vše s přehledem zvládla. Opravdu klobouk dolů!

Jak náročné pro Vás bylo naučit se všechny texty?
Mně to nevadilo. Kéž by mi to tak šlo i ve škole! (smích) Mám obrovskou výhodu, že si třikrát poslechnu písničku a text si pamatuji. Ale vím, že ti, kteří neumí anglicky, s tím mívali velké problémy. Bylo to pro ně o to náročnější.

Zmiňovala jste Pitbulla, Rasmus. Byli to pro Vás interpreti nejen nejkrásnější, nejbližší, ale i nejnáročnější?
Nejtěžší bylo skutečně sezení v maskérně. (smích) Nejdéle trvala přeměna na Arethu Franklin, protože mě vycpávali, abych byla tlustá, dělali mi silikonová líčka a nos, vytvářeli paruku a nakonec mě celou přestříkali na černo. To bylo fakt náročné. V případě Pitbulla málem byli nuceni číslo zrušit, protože museli schovat mé vlasy, kterých mám opravdu hodně,  aby mi udělali pleš, ale zároveň to nesmělo vypadat, že mám dvojitou lebku. (smích) Nakonec vymysleli novou speciální techniku, kdy vytvořili konstrukci kůže na krku a zádech a k ní mi mé vlasy přišili a schovali. Jak se jim to povedlo, můžete posoudit sama, ale za mě to bylo neskutečné! Opravdu jsem tam nenašla ani kus sebe. Musela jsem se smát, když jsem se viděla v zrcadle. Díky tomu jsem navíc mohla sebe zcela odhodit a vžít se do postavy, kterou jsem měla ztvárnit, což mi pomohlo ta kola vyhrát a pomoct organizacím, které jsem si vybrala.

Tato show není jen o zpívání, ale také o tom umět se vžít do role. Myslím, že Váš herecký talent se v ní naplno projevil. Přišla v návaznosti na tuto soutěž nějaká nabídka role? 
Paradoxně jsem dostala hodně nabídek do muzikálu nebo do filmu, ale jsem člověk, který nemá rád, když se něco dělá napůl. Trápí mě, že se v současnosti  snažím skloubit školu a zpívání, a dělám každou z těch věcí tak trochu napůl. Nedokážu si představit, že bych jako zpěvačka lítala ještě po muzikálech nebo filmech. Obnášelo by to také žít v Praze. Takže slušně jsem tyto nabídky doteď odmítla, protože se chci věnovat prioritně zpívání a jiné ambice v tuhle chvíli nemám. 

Teď Vás svým způsobem svazuje škola, ale co potom? Mnoho herců i zpěváků bere třeba muzikály jako dlouhodobější stálou práci a zdroj příjmů …
A o to jde. Mnoha lidem stačí, že jim jednou měsíčně přistane na účtu výplata, a jsou klidní, že mají na nájem. Je pravda, že mně nikdo nezaručí, že koncerty budou, že mě lidi budou chtít i za rok, za dva, ale zatím to osm let funguje a já to nehodlám měnit. Navíc ani muzikálně zpívat neumím. Nejsem zaměřená na muzikálový zpěv. Podle mě na to člověk musí mít typický vypravěčský hlas, který já nemám, takže do tohohle zelí nelezu.

Pojďme zavzpomínat na Vaše začátky v Superstar. Dají se ta dvě show porovnat?
Porovnat se dají v tom, že jsem coby patnáctiletá holka z maloměsta taky musela na tři měsíce opustit domov a přestěhovala jsem se tehdy do Bratislavy. Místo autobusem jsem jezdila limuzínou a každý týden se na nás v televizi - stejně jako u Tváře - dívaly miliony diváků. Ve Tváři jsem cítila daleko větší zodpovědnost vůči týmu lidí, který si mě vybral, a nechtěla jsem zklamat je ani sebe. V Superstar jsem byla jen za sebe. Ve Tváři pak bylo navíc  herectví, tanec a masky. Bylo to celkově náročnější. V patnácti mi to bylo trochu víc jedno. (smích)

Jak zvládali Vaše hudební začátky rodiče? Měli o Vás strach? 
Bylo to pro ně opravdu těžké. Mně bylo vcelku jedno, co a jak bude. Dostala jsem se do finále Superstar, to bylo pro mě hlavní.  To oni řešili důležité praktické otázky typu: Jak se do Bratislavy dostanu, kde a jak budu bydlet … Já jsem jim na to říkala: „To je jedno! Buď mě pustíte, nebo uteču.“ (smích) Prostě puberťačka, co Vám budu říkat! (smích) Měli oprávněné obavy, ale pochopili, že si stejně udělám, co chci, takže otočili a podpořili mě. Do Bratislavy mě pustili a moc mi pomáhali. Jsem jim za to vděčná. Po tom, co jsem zažila, nevím, jestli bych svoji patnáctiletou dceru na tři měsíce pustila samotnou do Bratislavy. (smích) Takže všechna čest mým rodičům, že to zvládli a překonali. (smích)

Už tehdy se řešilo, že jste své vypadnutí vzala naprosto v pohodě. Vám to opravdu nevadilo?
Vždyť jsem skončila devátá z jedenácti tisíc lidí! (smích) Asi jsem si trošku pobrečela, ale už jsem tak nějak dopředu vnitřně tušila, že vypadnu, takže jsem byla trošku připravená na to, že v souboji  s Denisem Lachem prohraju. I tak jsem tam se všemi zůstala až do konce, protože jsme měli domluvených několik koncertů po České republice, dokonce i O2 arénu. To byl pro mě, coby mladou holku, neskutečný zážitek, protože v největší české hale stojíte před tisíci lidmi a oni Vám fandí. Tehdy to byla zlatá éra Superstar. Důležité bylo hlavně zůstat nohama na zemi, mít oporu v rodině a mít kolem sebe správné lidi, kteří pomůžou, ale nenechají Vás se z toho všeho zbláznit. Najednou Vám totiž začnou chodit peníze na účet, máte pocit, že Vás všichni všude chtějí a že to tak bude pořád, aniž byste pro to musela cokoliv udělat. Měla jsem opravdu štěstí, že mě naši udrželi a já jsem nezblbla. 

Je to tedy práce rodičů, nebo jste od přírody zodpovědná? 
Jsem opravdu krásně vychovaná, což můžu bez skromnosti říct. Maminka sama vychovala mě a bratra, chodila do práce a ještě po nocích šila, abychom měli všechno, co jsme potřebovali. Já jsem závodně tancovala a bratr hrál hokej. Taneční střevíčky i hokejky a chrániče nejsou levná záležitost. Navíc děti pořád rostou a potřebují každý rok nové vybavení. A maminka dělala všechno pro to, aby nám mohla koupit, co jsme potřebovali. I když jsme měli obnošené brusle nebo starší šaty, mohli jsme dělat, co jsme milovali, čehož si neskutečně vážím. Maminka a prababička mi hodně pomáhaly. Maminka mi třeba do mých dvaceti let spravovala i finance! Dala mi kapesné a řekla: „Víc ti nedám, starej se!“ (smích) Zcela sama hospodařím vlastně poslední dva roky. 

Vy jste měla velké štěstí, že se Vás hned po Superstar ujal manažer, psal pro Vás písničky Michal David nebo Petr Bende ...
Dneska bych některé věci udělala jinak, ale tehdy nebylo na co čekat. Superstar skončila v prosinci a já jsem v květnu křtila album. Poskládat za pět měsíců šestnáct skladeb byl opravdu frmol. Bylo ale skvělé, že Michal David už měl připravené písničky, Péťa Bende měl taky nějakou zásobu, takže mi naposílali, co mají, a já jsem si podle svého vkusu vybrala, co mi bylo sympatické a co bych chtěla dělat. Album v Třinci pokřtili Michal David a Leoš Mareš, což bylo taky super. (smích) No a v listopadu jsem vydala páté album. To je šílené! (smích)

Jaké to poslední album je?
Pojmenovali jsme ho jednoduše – Já. Z každého alba, které jsem zatím vydala, jsem vybrala písničku, která je mi nejbližší, plus jsou tam starší věci, které na žádném albu nikdy nevyšly, jako třeba česko-romské duety s Honzou Bendigem „Bloudím“, „Toužím“ či další duety, ale taky je tam nová písnička „Ty“. Na obalu mám přes pusu rolák, kterým dávám najevo, že není třeba CD nijak víc charakterizovat. Je to ukázka toho, jak jsem za osm let vyrostla z holčičky v 23letou ženu. Některé písničky dostaly nové aranžmá, aby zapadly do celkového konceptu a stylu RnB, swingu nebo jazzu, který mám ráda. Jsem na to album pyšná a stojím si za ním do poslední nitky.

Jak vznikl nápad na česko-romský duet s Janem Bendigem?
Vymyslel ho Honza v baru na Stodolní. (smích) Říkal: „Markétko, my si spolu zazpíváme, a to česko-romsky.“ Říkala jsem si, že na to do rána určitě zapomene. Ale nezapomněl, do roka jsme ho vydali a na YouTube má skoro sedm milionů zhlédnutí. Je to úžasné. Báli jsme se, že Romům bude vadit čeština a Čechům romština, ale překvapivě to zafungovalo a oba „tábory“ si zpívají s námi. (smích)

Klipy k duetům jste natáčeli v zahraničí. Kde to bylo?
První klip jsme natáčeli ve Švýcarsku. Byli jsme v luxusním resortu, měli jsme k dispozici nádhernou chatu v horách a celé prostředí bylo samo o sobě krásně fotogenické. První klip končí tím, že nastupuju do letadla a letíme do Tunisu, kde se odehrává druhý klip.

Zdálo se mi to, nebo v klipech vystupoval i Váš přítel?
(smích) Nezdálo. Chudák. (smích) Vystupují tam vlastně všichni, kdo jeli s námi. Přítel hraje mého muže, moje vizážistka hraje přítelkyni Honzovi Bendigovi … Takhle jsme to všechno jednoduše poskládali a jsme z toho nadšení! Každý večer jsme si sedli, nalili si vínko a řešili jsme, co budeme točit následující den. Všichni jsme z toho měli radost. Možná i to dopomohlo k úspěchu obou klipů.

V jednom z těch klipů jste se vdávala!
Ano, v prvním ve Švýcarsku. Měli jsme půjčené svatební šaty. Můj přítel hraje úspěšného byznysmena, žijeme v luxusním domě, jenže on pořád pracuje a já jsem nešťastná ženuška, která na něj pořád čeká. A do toho mě láká na dárečky nějaký zahradník. Nakonec jsem si vzala svého přítele byznysmena, ale utekla jsem mu se zahradníkem. (smích)

Jak jste si užila falešnou svatbu?
No, musím říct, že obdivuji některé ženy, které jsou schopné trpět pro krásu, protože já jsem v těch šatech byla asi čtyři hodiny a nemohla jsem skoro dýchat! (smích)

Můžete mít i pohodlné šaty ...
To doufám! Zařekla jsem se, že tohle absolvovat nebudu! (smích) Ať mi dá někdo něco, co vlaje, a my se vezmeme na pláži ve Španělsku.

Takže byste se jednou vdávat chtěla …
Ano, určitě, jen ne tady s miliardou lidí za zády, s fotografy, kamerami … To ne. Když už, tak někde sami, maximálně maminka a pes. (smích)

Přijde mi, že čeští fanoušci jsou mistři v kritizování, pomlouvání, nadávání. Jak zvládáte hatery na sociálních sítích? Berete si jejich komentáře osobně?
Ne, snažím se to osobně si nebrat. Mám spokojený vztah, stále dost práce, jsem se sebou spokojená, a k tomu v Ostravě mám relativní klid. Když pak jedu do Prahy, udělám rozhovor, ve kterém se dočtu, jestli mi to slušelo, nebo jestli jsem ztloustla, a přejdu to s úsměvem. Spíše jsem během Tváře sledovala na sociálních sítích reakce na moje vystoupení a dočetla jsem se, že se pořád hloupě chichotám. (smích) Člověk se nikdy nezavděčí všem, ale hlavu si z toho nedělám. Většina komentářů byla pozitivních, takže jsem to asi dělala dobře. Ale fascinuje mě, že někdo má potřebu to tam vůbec  napsat.

Jak odpočíváte?
V podstatě jsem neskutečný požitkář. Máme s partnerem  rituál. Když se potkáme doma, společně nakoupíme a vaříme klidně dvě hodiny večeři. Povídáme si, popíjíme víno, sedneme si na zimní zahradu, kde zapálíme svíčky, a užíváme si večer bez telefonů a televize. Mám to mnohem radši než někde venku ve vinárně nebo v restauraci. Hlavně si opravdu ráda povídám, což je podle mě dneska moc důležité, protože si všichni píšeme, posíláme obrázky, ale osobně si už moc nepovídáme. A to je velká škoda.

Co Vás čeká v nacházejících měsících?
Jsou to hlavně městské slavnosti, oslavy, večírky, festivaly. Té práce je naštěstí dost. Já tomu říkám práce, ale zpívání je moje radost. A k tomu mi lidi tleskají a ještě mi za vystoupení zaplatí, což je podle mě to nejlepší, co mě mohlo potkat.

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE ROZHOVORY
POSLEDNÍ ČLÁNKY