„Můj muž vlastně odešel v nejlepší možné době.“

Tento rozhovor byl pro mě hodně významný. S Veronikou Hurdovou známou jako Krkavčí matka jsem se sešla před besedou o smrti, kterou pořádal Mobilní hospic Ondrášek, půl roku od smrti mého manžela. Tato žena má za sebou stejný osud. Přišla o milovaného muže, se kterým má tři děti. O smrti ale mluví jako o něčem, co si musíme pustit do svých životů. „Smrt se dá vnímat i jinak než ztráta. Vedle hlubokého zármutku lze totiž zažívat i hluboké, dechberoucí štěstí,“ říká známá bloggerka.

Od smrti Vašeho manžela uplynuly víc než tři roky. Jak se cítíte po takové době?
Myslím, že smutek cítím pořád stejný. Ten se nezměnil, vždy tu bolest budu mít v sobě. Zároveň ale ve mně neustále roste radost a to vlastně úplně od počátku. Nyní se cítím moc dobře. Jsem sebejistá, cítím, že se rozvíjím, mám radost, že můžu vystupovat před lidmi a předávat jim své zkušenosti. Dnes vím, že by to všechno bylo jinak, kdyby se to stalo třeba o rok nebo dva dřív. Takhle do sebe všechno zapadlo.

Jak to tehdy vnímaly a vzaly Vaše děti?
Děti takové věci vnímají jinak než dospělí. Nejmladší syn se narodil až po manželově smrti a ty dvě starší měly dva a tři a půl roku, takže si tátu pamatují, ale jen v tom dobrém smyslu. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně odešel v nejlepší možné době. Ještě nebyly semleté představami naší společnosti o smrti. Oni vnímají, že jsem já občas smutná, tak litují mě. Není v tom lítost nebo smutek po tátovi, protože ten už tu není, takže na něj můžeme jen s láskou vzpomínat. Oni si to zpracovali tak nějak přirozeně buddhisticky. (smích)

Říká se, že děti vidí duchy zemřelých. Vidí Vaše děti tátu? Mluví s ním?
Ano! Mluví s ním často a já se pak zvědavě ptám, co jim říkal. (smích)

Jak jste na tom Vy s duchovnem? Věřila jste na něco po smrti nebo zajímala jste se o tyto věci před touto událostí nebo až po ní?
Já jsem vždycky byla pragmatická. Věřila jsem tomu, na co si můžu sáhnout, co si můžu vědecky vysvětlit. Po manželově smrti se ale začaly dít věci, které ale úplně do tohoto konceptu nezapadaly a také jsem vyslechla mnoho příběhů jiných vdov a to mě posunulo někam jinam. Momentálně jsou pro mě důležitější subjektivní pohledy na svět a ne jedna objektivní pravda. Teď se mi často stává, že si třeba v autě jakoby povídám s manželem a objeví se mi někde v blízkosti dravý pták. Vždycky si říkám, že mi ho asi Honza posílá.

Když jsem zařizovala poslední rozloučení svému muži, narazila jsem, když jsme měli s rodinou rozdílné pohledy na věc. Ani vy jste nedělala „standardní český pohřeb.“
Já jsem to naštěstí před nikým obhajovat nemusela. Jen sama před sebou. Vnitřně jsem si musela odsouhlasit, že to dělám tak, jak by si to přál on, a myslím, že se mi to povedlo.

Češi jsou v otázce smrti stále velmi konzervativní. Vidíte za dobu, kdy se tomuto tématu věnujete, nějaký pokrok?
Ano, vidím. Myslím, že jsou stále otevřenější o tom mluvit, sdílet své zkušenosti. Když jsem s besedami začínala, měla jsem plno na besedách na jiná téma, ale na ty, které se týkaly smrti, jsem doslova musela lidi přemlouvat: „Přijďte! Nebude to depresivní ani smutné!“ (smích) A dneska je třeba tady nahlášeno 100 lidí, tedy úplně plno. Pořád je tady ale smrt vnímána úplně jinak než třeba v Asii, kde to chápou jako přirozený děj v koloběhu života.

Dalo by se říct – a nemyslím to ani trošku ve zlém, že jste si udělala byznys z manželovy smrti. Našel se někdo, kdo Vám to vytýkal?
Ano, je to částečně pravda. (smích) Když pominu nějaké hatery na internetu, kteří mě stejně nezajímají, tak naštěstí ne.

Jak vůbec vznikl název „Krkavčí matka“?
Nehledejte v tom nic světoborného! Byla to prostě první blbost, co mě napadla! (smích) Představte si, že se rozhodnete psát si blog o mateřství, dáte si půlku láhve vína a něco vás napadne. Tak mě napadla Krkavčí matka. (smích)

Kromě blogu jste rok po manželově smrti napsala knihu Moje milá smrti. Byla pro Vás knížka jakási terapie?
Když jsem říkala, že se po manželově smrti začaly dít nevysvětlitelné věci, tak jsem měla na mysli třeba tuhle knihu. Nevím, jak, ale blesklo mi nějak hlavou, že bych měla napsat tuto knihu. V tom záblesku jsem viděla všechno od titulní strany, názvu až po názvy kapitol. Ihned jsem také věděla, s kým budu na této knize spolupracovat. Psaní knihy mám pak v jakémsi oparu, prostě jsem ji ze sebe dostala. Terapií bych to ale nenazvala. Skrz svůj osobní příběh jsem se snažila zprostředkovat, že smrt se dá vnímat i jinak než ztráta. Že vedle hlubokého zármutku lze zažívat i hluboké, dechberoucí štěstí. Mým přáním je vrátit smrt zpátky do našich životů.

Připomínáte si nějak s dětmi den manželovy smrti?
Já mám popravdě dost velký problém s termíny. Vánoce jsem ještě zvládla, ale teď budeme s dětmi odlétat pryč a já koupila letenky právě na dceřiny narozeniny. Takže je oslavíme v letadle. (smích) Manželům pohřeb jsme dělali v takovém krásném údolí v lese, kde se dětmi zhruba jednou za dva měsíce vydáváme na procházku a pokoušíme se tam zapálit svíčky. Schválně říkám pokoušíme, protože tam zvláštně fouká a moc se nám to většinou nedaří. (smích)

Dost lidí mi řeklo, že musím projít všemi fázemi smutku. Já ale ten pocit nemám. Cítím se prostě dobře, i když prožívám velikou ztrátu. Jak jste to měla Vy?
Já jsem je taky nějak minula.

Kromě knih o mateřství a smrti píšete dětské knihy. O čem jsou?
Snažím se psát knihy pro děti i rodiče. Často se mi u dětských pohádek nelíbilo, že v nich nejsou úplně ty hodnoty, které bych ráda svým dětem do života předávala. Já se proto snažím vždycky najít něco, co chci dítěti sdělit a kolem toho balím ten příběh. A to tak, aby to pochopilo malé dítě a bavilo ho to, ale zároveň jsou tam myšlenkové pochody, které pochopí a zasměje se jim jen dospělý.

Co Vás v nejbližší době čeká, na co se těšíte?
Za chvíli odjíždíme na měsíc na Krétu. Tam se těším, že nebudu dělat nic. (smích) Moje dcera měla k narozeninám nezvyklé přání, a to, že chce napsat knihu. Je to nezvyklé zejména proto, že je jí 7 a neumí číst ani psát. A tak to budu dávat dohromady já. Ona je na svůj věk nesmírně moudrá, je to taková stará duše a já jsem v neustálém úžasu, co s od ní dozvídám a pořád se od ní něco učím. Tak jsem sepsala několik otázek, na které jsem se ji nikdy neptala a ona mi na ně odpovídá. Společně pak z toho děláme několikaminutové nahrávky, které já přepíšu, a vznikne z toho kniha. Zatím vůbec netuším, jak se bude jmenovat, ale už vzniká.