ROZHOVORY

„Olympiáda byl můj životní sen!“

Ještě před dvěma lety o ostravské rodačce Nikol Ogrodníkové věděli jen atleti. Dnes zná 28letou oštěpařku celé Česko. V loňské sezóně se jí podařilo vyhrát stříbrnou medaili na mistrovství Evropy a stala se také českou Atletkou roku 2018. Nyní se jí podařilo kvalifikovat na olympijské hry v Tokiu 2020.

V prvé řadě bych Ti chtěla pogratulovat k výhře na mítinku v Offenburgu v osobním rekordu 67,40 metrů. Jaké byly Tvoje pocity, když jsi tu cifru viděla?
Spadla mi pusa, a to doslova! (smích) Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit, měla jsem slzy v očích a hodně jsem se tomu i smála.

Dá se říct, že byla Tvoje radost trojnásobná, jelikož ses tímto hodem posunula na druhé místo světového žebříčku a také jsi splnila přísné požadavky pro olympijský start v Tokiu?
Tyhle pocity jsem začala vnímat až po závodě, jelikož mě čekaly ještě tři pokusy, na které jsem se snažila po takovém výkonu soustředit a trošku se zklidnit. Po závodě mi došlo, že mám už splněno! Olympiáda byl můj životní sen. To, že jsem druhá na světě, jsem nijak neřešila. Spíše jsem nevěděla, jestli se mám více radovat z osobního rekordu, nebo ze splněného limitu.

Loni jsi měla velmi úspěšnou sezónu oceněnou titulem Český atlet roku. Jak na tuto sezónu vzpomínáš? V čem byla jiná než ty předchozí, že přišel takový zlom?
Do minulého víkendu jsem si myslela, že to byla moje snová sezóna, ale zřejmě ten sen stále nemá konec. (smích) Každopádně to byla jedna z mých nejvydařenějších sezón, co se týče umístění a vyrovnané výkonnosti. Já bych řekla, že jsem prožívala velkou změnu už vloni při přesunu do Prahy a že bylo jen otázkou času, kdy se to srovná.

Začínala jsi v Ostravě jako vícebojařka. Co nakonec rozhodlo o oštěpu?
Jako vícebojařka jsem nejvíce bodů získávala na krátkých překážkách a v hodu oštěpem. Byly to moje nejsilnější disciplíny. Postupem času mi stále více trenérů říkalo, ať se věnuji jen oštěpu. Po pár nezdarech ve víceboji jsem se rozmýšlela, jestli se ve světě více uplatním v oštěpu, nebo na překážkách. Pár let jsem dokonce chvílemi znevažovala své rozhodnutí, ale jsem ráda, že jsem to nevzdala. Teď teprve vidím nějaký posun.

Jak vypadá tvůj trénink? Jak často trénuješ?
Trénink oštěpařky je hodně různorodý. Musíme ovládat všechny dovednosti. Já pořád čerpám z vícebojařské přípravy. Hlavně hodně běhám kratší i delší úseky, skáču odrazy do písku, používám medicinbaly, koule a kouličky na házení a taky chodím do posilovny. Děláme spousty věcí i na bruslích a běháme s hůlkami Trénink a objem se liší podle období. Většinou trénujeme v přípravě pětkrát týdně dvakrát denně, v sezóně už je těch dvoufázových tréninků méně.

Většina sportovců dnes neřeší jen pohyb, ale také jídlo. Máš nějak upravený jídelníček? Je něco, co si nedokážeš odpustit?
Stravu jsem řešila jako vícebojařka, kdy jsem potřebovala pár kilo zhubnout a měla jsem to nařízené trenérem. Ale spíše mě to jen více stresovalo. Vždycky je to totiž tak, že když je na vás vyvíjen tlak, stane se přesný opak. Začnete tedy mít odpor k těmto věcem. Zjistila jsem, že člověk je více v pohodě, když se nijak neomezuje. A přesně to dělám. Proto jím, co chci, klidně si dám knedlíky i dva dezerty a jsem spokojená. Tělo si vždy řekne, co potřebuje, takže s radostí sním, na co mám zrovna chuť. (smích)

Pravidelně odlétáš trénovat do Afriky. Proč právě tam?
Je to jedno z mála míst, kde můžeme házet, kdykoliv chceme. Na ostatních místech jsou vyhrazené časy. Vzhledem k tomu, že potřebuji chodit házet třikrát týdně, je to docela problém. Prostor pro házení mají totiž jinde vyhrazený jen jeden den v týdnu v brzkých ranních hodinách. Pak taky kvalita sektoru je pro nás důležitá. V Africe dokonce mají ovál z trávy, takže trochu šetříme achilovky. A taky jsem ve vyšší nadmořské výšce.

20. června se vracíš na „domácí hřiště“ - na Zlatou tretru. Máš tento mítink ráda? Zůstaneš v rodném městě na delší dobu? Stihneš oběhnout rodinu a kamarády?
Na Zlatou tretru se vždy těším. Už jako malá jsem na ni chodila fandit. Jsem ráda, že Ostrava pořádá mítink na světové úrovni. Jako závodník vnímám tu skvělou atmosféru. Program závodů se každý rok liší, takže většinou stihnu přijet pár dní před závody a vidět se s rodinou. Letos bohužel hned večer po závodě musím zpátky do Prahy, abych druhý den stihla odlet na Evropské hry v Minsku, na které jsem se nominovala.

Jak vypadá relax podle Tvých představ?
Poslední dobou je pro mě čím dál složitější si najít čas na něco, co by mi dělalo radost. Z tréninků jsem většinou fyzicky unavená tak, že hned usnu, takže spím i po obědě. Ale ráda si čtu, trávím čas s přáteli, poslouchám moc ráda hudbu a taky vyhledávám samotu, kdy si jen přemýšlím.

Jaké jsou Tvé největší sportovní sny?
Účast na olympiádě je můj životní sen. Teď už nemusím pokukovat po medailích ostatních. (smích) Třeba se mi splní získat nějakou další.

Přejeme Ti co nejvíc úspěchů a pevné zdraví. Moc Ti děkuji za rozhovor.

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE ROZHOVORY
POSLEDNÍ ČLÁNKY