Ewa Farna: „Moje písnička není reklamou na obezitu!“

Na poli pop music se objevila jako třináctiletá holčička už v roce 2006 a od té doby se tam úspěšně drží. Rodačka z Třince za deset let své kariéry vydala osm řadových alb, natočila již přes 30 klipů, spolupracovala s významnými polskými i českými hudebníky a účastnila se nejrůznějších projektů. Na internetu se proslavil „zakázaným“ singlem „Boky jako skříň“ a v dubnu přišla Ewa s novou peckou „Na ostří nože“.

Letos je to deset let, co vám vyšla první deska. Jak takové velké výročí budete oslavovat?

Slavit rozhodně budeme a to velkým koncertem 11. listopadu. Na ten se hodně připravujeme a těšíme! Bude i deska, ale na ní bude ještě hodně práce. (Smích) Stěžejním bodem letošního velkého roku bude ten koncert, který si určitě nenechte ujít!

Když se ohlédnete zpátky, které okamžiky by se za těch 10 let daly označit za stěžejní?

Určitě první písnička „Měls mě vůbec rád“ a přechod na polský trh v 15 letech. Dalším mezníkem bylo moje porotcování v Superstar, kde jsem také zpívala písničku od Whitney Houston a myslím si, že lidi konečně pochopili, že už nejsem ta malá holčička. Začalo se psát o mé postavě, že mám zadek a prsa a že už je ze mě ženská. A za mezník by se dala určitě považovat i zakázaná písnička „Boky jako skříň“.

Právě v Polsku máte obrovskou fanouškovskou základnu. Jaký je rozdíl mezi českými a polskými fanoušky?

Ti polští jsou podle mě víc otevření. Jezdí hodně na koncerty, dokonce i do Ostravy. Nejsou líní za mnou přijet. Ti čeští čekají, až za nimi přijedu já. Češi zase mají takový větší nadhled, moc věci neřeší. Každý má něco.

Polština je vašim druhým jazykem, přepínáte automaticky i v myšlení do polštiny, když přejedete hranice?

Já přemýšlím v nářečí (smích). Když jsem déle v česku, jde mi lépe čeština a pak mi chvíli trvá přepnout do polštiny a taky v Polsku se musím aklimatizovat. Ale rozhodně jsou dva jazyky výhodou. Taky je fajn, že stejně jako u nás, tak také v Polsku je moje deska řazená do domácí tvorby, ne do zahraniční.

V současnosti žijete v Praze, jaké jsou vaše návraty domů na severní Moravu?

Hrozně hezké! Mám to tady moc ráda. Doma je přece doma! Studovala jsem práva ve Varšavě, tak jsem poprvé z domu odešla sama bydlet tam. Po roce jsem ale studia ukončila a už se mi v 19 nechtělo vracet domů, takže jsem jela do Prahy za kapelou, za klukem, za prací a jsem tam už dva a půl roku. V Praze se mi žije moc dobře, ale sem se vždycky ráda vracím!

Těch deset let uteklo jako voda. Není vám občas trošku líto, že vám uteklo část dětství, puberta strávená s kamarádkami, na nákupech, na večírcích…?

(Smích) No, to je trochu pravda! Já jsem tedy večírky měla, jen jich nebylo měsíčně deset, ale jen jeden. V té době mi to trochu líto bylo, zpětně ale vím, že jsem o nic zásadního nepřišla. Dnes už klidně řeknu: „Ne, toto zpívat nebudu.“ Někdo si může myslet, že jsem drzá, ale je to jen o tom, že jsem dřív zpívala jiné písničky, víc jsem si nechala radit a teď člověk už má ve své práci nějakou praxi. Nebojím se tak říct, co si myslím. Takže ano, večírky mě dřív mrzely, ale dneska jsem vděčná za to, že mám tuto práci a hlavně mi zůstali dobří kamarádi, takže si to můžeme vynahradit.

Kolik času vám zůstává na kamarády?

To vždycky záleží na období. Teď toho máme opravdu hodně. Když se mnou kamarádka chtěla hodinku pokecat na Skypu, řekla jsem jí: „Tak já bych mohla za dva týdny mezi pátou a šestou.“ Ona si myslela, že si z ní dělám srandu, ale já to teď mám úplně našlapané, termín střídá termín. Pak ale přijde volnější období. Mám jednu skupinu kamarádu, se kterou se scházíme pravidelně, vždycky jednou měsíčně. Jsme tři páry, hrajeme stolní hry a vaříme. Sejdeme se vždycky u jednoho z nás, máme dané téma a dokonce i dresscode! Naposledy jsme dělali seriálové postavy.    

A to plánujete dopředu i s manažerem? Řeknete mu: Tak, každou čtvrtou sobotu nezpívám, nikam nechodím, i kdyby se mnou chtěl zpívat Karel Gott, tak já vařím a hraju hry?

(Smích) Ne, tak ne! (Smích) Já si ten čas vždycky najdu. Pak jsou ale období, kdy je práce víc a kamarádi musí na chvíli stranou. Na druhou stranu jsem však hodně taková „prorodinná“ a „prokamarádská“, takže je pro mě opravdu důležité s nimi udržovat kontakt.

Váš partner s vámi hraje v kapele. Je to při vaší profesi výhoda, že jste často spolu?

Pro něj je to spíš nevýhoda! (smích) My jsme spolu pořád, a tak mu už asi občas lezu na nervy. Vždycky když řeknu: „Hele, já jedu na dva dny do Ostravy“, tak on zajásá: „Jooo, tak to je super!“ (Smích) Ono to musí být pro chlapa těžký mít ženskou v práci, doma, pořád, ale my si sedíme a vyhovujeme a já jsem za to moc ráda. Je to příjemné, nejít po koncertu do hotelu sám. Jasně, je tam ta parta přátel z kapely, ale navíc i partner, který mě obejme, když něco třeba nevyjde, jak by si člověk přál. Mně to teda vyhovuje, ale odjet jednou za čas od sebe je taky potřeba, aby si ten vztah oddechnul. Předtím jsem měla dva vztahy na dálku a toto mi vyhovuje daleko víc.

V roce 2012 jste měla autonehodu. Řídíte od té doby? Nemáte strach?

Rozhodně jsem obezřetnější a musím říct, že jsem ráda, že se to stalo tak brzy, že mi to dalo za uši a já jsem o to pozornější řidič. Ale zase na druhou stranu jsem se z toho nezhroutila, že bych se bála sednout za volat, to ne. Řídím ráda a často. Paradoxně mě daleko víc poznamenala nehoda, při které jsem jela jako spolujezdec a dostali jsme smyk na dálnici. To bylo hodně nepříjemné.

Dneska vystupujete na jednom pódiu s ostravskými legendami, jako jsou Marie Rottrová, Hana Zagorová, Věra Špinarová, skupina Buty, Pavel Dobeš a další (rozhovor jsme dělali před Galakoncertem České televize, pozn. redakce). Jaké to je být mezi nimi jako zástupce mladší generace? Jak se na ně díváte?

Já je samozřejmě vnímám od dětství, i když jsem vyrůstala spíš na polské hudbě, ale když se nad tím zamyslím, je to neuvěřitelné, že tam můžu být s nimi! To je masakr! Ale moc si to nepřipouštím, abych nebyla namyšlená! (smích)

Když zapřemýšlíte nad budoucností, co by vás lákalo? Film, divadlo, muzikál?

Určitě divadlo. Film by mě taky lákal, kdybych do rukou dostala dobrý scénář. Myslím, že i časově bych to zvládla skloubit. Já se teď ale hlavně snažím posouvat kupředu jako člověk. To je můj současný cíl. Chci psát lepší písničky, chodím na angličtinu, na tanec… Je spousta věcí, ve kterých bych se chtěla zlepšovat, a to hlavně v rámci své práce. Kdyby přišla nabídka na film, začala bych chodit i na kurzy herectví. Baví mě se vzdělávat, a tak znovu chodím na zpěv, abych byla zatím co nejlepší ve svém oboru, protože jednou přijdou mladší, hezčí, hubenější a bude po srandě! (smích)

Teď jste mi krásně nahrála! V médiích i na sociálních sítích se hodně řešila převzatá písnička, kterou jste nazvala „Mám boky jako skříň“ a stal se z ní obrovský hit a téměř hymna holek, které to cítí stejně jako vy! Není trošku škoda, že ji nesmíte hrát? (Ewa Farna nemá na písničku práva, pozn. redakce)

Je to velká škoda! Ale možná kdybychom to vydali oficiálně, tak by to nemělo takový úspěch. Zafungovalo to jako internetový viral. Je to zvláštní a zároveň pro Čechy takové přízračné, protože tady se vždycky líbí nejvíc to, co je zakázané!

Kdo přišel s nápadem předělat písničku Meghan Trainor „All About That Bass“?

Byla jsem na jenom textařském večeru hledat mladé textaře z konzervatoře, kteří tam zpívali svoje písničky a byl tam i blok, kde zpívali přetextované písničky z angličtiny do češtiny. A zpěvačka Patricie zpívala tento text. Tak jsem jí říkala: „Dej mi ten text, protože ty to nemůžeš zpívat, ty nemáš žádné boky! To by měl zpívat někdo, kdo tomu fakt rozumí!“ (smích) Hudbu jsme natočili doma, všechno to nahrál můj kluk, tleskali jsme, on hrál na kytaru, žádné studio, nic! Klip jsme nahráli před domem
v parku a tak nějak úplně přirozeně vzniklo tohle dílo, které se stalo téměř okamžitě hitem. Moc mě tedy mrzí, že to není oficiální, ale asi to tak má být.

Aspoň lidi pochopili, že si umíte udělat srandu i sama ze sebe!

Ano, to tady v Čechách prostě funguje! Satiru, kterou dělá Xindl, Nightwork a podobně, mají lidi rádi. Je pak ale trochu škoda, že ty věci, které myslím vážně takový úspěch nemají. Já se ráda zasměju, myslím si, že mi nechybí nadhled, ale ve svých písničkách se snažím i něco sdělovat. Tady šlo spíš o vtip a úspěch byl nečekaně velký. Lidi si tu písničku oblíbili. Chtějí ji na koncertech a jsem moc ráda i za tu zpětnou vazbu holek, které to mají stejně jako já. Píšou mi, že jim ta písnička pomohla a dodala odvahu. Já jsem jim odepisovala, že to v žádném případě není reklama na obezitu! Není to o tom, že by vám mělo být jedno, jak vypadáte, to teda ne! Ale když máte větší boky, zadek nebo máte jinou problematickou partii, přitom žijete zdravě, tak to není přece konec světa! To jsou malé věci. Já mám moc ráda zdravou stravu, jídlo hodně řeším, vařím, hledám zdravé potraviny. Problém je, že nás časopisy a média často krmí nereálnými představami, jak bychom měli vypadat, abychom byli úspěšní a oblíbení.

 Na co se v nejbližší době těšíte?

 Těším se na ten svůj velký desetiletý koncert a pak taky na dovolenou! Jedeme na 7  týdnů do Ameriky, půjčíme si auto a chceme to tam celé projet. Na to se těším hodně.  Těším se i na letní koncerty a na novou desku, samozřejmě! Tak doufám, že se bude  posluchačům líbit!

 A zásadní otázka na konec! Máte ráda lečo?

 (smích) Tak to jsem teda neměla, ani nepamatuju! Snad možná ještě jako dítě, ale měla  jsem ho hodně ráda! To se v restauracích moc nedělá, že? (smích) To si musím uvařit,  abych si to zase připomněla!

Tři otázky pro manažera Ewy Farne Michala Wronka!

E – Empatie – „Myslím si, že Eva je hodně empatický člověk.  Někdy by se dalo říct až moc. Některé věci si bere osobně, ale zase na druhou stranu, potřebuje jen nějaký čas, kdy si to v sobě přebere a pak to dokáže lépe zpracovat. Ale určitě je hodně vnímavá a spousta věcí se ji dokáže dotknout. Ewa ráda pomáhá, dělá spoustu charitativních akcí a projektů, takže bych řekl, že je to v tomto ohledu, jak by to být mělo!“

V – Vánoce – „Vánoce je jedno z období, které spolu netrávíme! (smích) Jsme ale ze stejného prostředí, já z Třince ona z Vendryně, takže jsme oba Slezani. Oba mluvíme česky i polsky, máme polskou národnost a české občanství, tak i tradice máme velmi podobné, ne-li stejné. Jíme polský baršť, kapra, ale hlavně si užíváme rodinu. Ewa vždycky tráví celé svátky s rodinou a je to čas, na který si nenechá sáhnout, a proto kolem Vánoc už míváme volno.“

A – Ambice – „Eva je hodně ambiciózní. Letos je to deset let, co Ewa vydala první desku, budeme to ve velkém slavit a myslím, že je málo zpěvaček, které za 10 let dokázalo to, co ona. Bez této stránky povahy by to určitě nešlo, je to úspěšná zpěvačka na třech trzích (Česko, Polsko, Slovenko – pozn. redakce), a rozhodně nekončíme! Máme své plány, ale chceme především rozvíjet po krůčcích jako do teď její kariéru, její talent. Eva má ambice zkusit si i film, divadlo nebo muzikál, ale asi zatím nepřišla ta správná nabídka.“