Igor Chmela jako Ostravak Ostravski

Populární herec letos oslavil 45 let a za tu dobu si zahrál na prknech slavných divadel, v televizních show i ve filmech. Právě jeho poslední natáčení ho vrátilo do jeho rodného města. I když už roky žije s rodinou v Praze, Igor Chmela přiznává, že má Ostravu pořád rád.

Už za pár dní jde do kin film o Ostravakovi Ostravskem, ve kterém hrajete hlavní roli. Byla pro Vás příprava na tento film náročná, nebo jste prostě najel do „ostravských kolejí“?

Párkrát jsme se sešli s režisérem, povídali si o scénáři, proběhly kostýmové zkoušky, vyřešili jsme smluvní podmínky… to moc náročné nebylo.

Typickým znakem každého Ostravaka je jeho řeč. Vy jste už při studiích na DAMU hrál v Národním divadle. Nevytýkal Vám tenkrát někdo „krátký zobák“?

Potykal sem se s tim, nějaku dobu mi to bylo lito, ale pak sem se řek „chuj s tym, chceš byť hercem a hrat v Praze? Tuž se s tym snaž cosik zrobiť!” A od těch dob jsem se snažil vyslovovat tak, aby mi každý rozuměl. (smích)

Setkal jste se před nebo během natáčením s opravdovým Ostravakem, tedy autorem velmi úspěšných knih? Pokud ano, dal Vám nějaké rady?

Ne. On se prý někde skrývá a snad ani nikdo neví kde. Párkrát jsem dokonce zapochyboval o jeho existenci. Stoprocentně uvěřím, že doopravdy existuje, až uvidím doklad totožnosti spolu se smluvními dokumenty na knižní vydání Ostraváka… samozřejmě se začerněnými odstavci týkajícími se jeho odměny. Navrhuji potkat se na přesně neurčeném místě v přesně neurčený čas. Co takhle příští podzim někde v Beskydech?

Velká část filmu se natáčela právě v Ostravě. Jak často se do rodného města vracíte? Je pro Vás Ostrava stále synonymem domova, nebo už jste doma v Praze?

Domov mám teď v Praze, kde žiju se svojí ženou a našimi dětmi.V Ostravě mám ještě část rodiny, takže občas přijedu. Při natáčení filmu jsem stále vnímal, jak na mě zpoza každého rohu vykukuje moje ostravská minulost. Prožil jsem tu dětství, pubertu a část dospělosti. Na to se nedá zapomenout a ani pro to nemám důvod.

Ostraváci půjdou do kina na tento film zřejmě automaticky. Myslíte si, že toto téma je zajímavé i pro pražské a všeobecně české publikum?

Myslím, že David Kočár by byl profesní sebevrah, kdyby natáčel film pouze pro ostravské publikum, takže předpokládám, že film bude zajímat i ostatní Čechy a Moravany (Slováky, Maďary, Poláky, Slovince, Ázerbájdžánce, Rumuny, Kostaričany).

Pojďme ale úplně na začátek. Jaké bylo Vaše dětství v Ostravě? Na co rád vzpomínáte?

Bydlel jsem na Slezské, pak v Přívoze, pak na Fifejdách, do Tyršovy ulice jsem jezdil za otcem a svými mladšími bráchy. Na rozestavěném sídlišti Fifejdy jsme brázdili vlny velikých louží na plavidlech zkonstruovaných z polystyrenových dílů kradených na stavbě. Byla to dobrodružství spojená především s industriální povahou tehdejší Ostravy, tzn. kaliště-olejnatá jezera, haldy, vybydlené vodárenské budovy, prolézali jsme kanalizační potrubí atd. Doteky s přírodou jsem prožíval na Slezské, kde moje teta chovala psy, vepře, nutrie a nějakou drůbež.

Vystudoval jste obor Oprava a rekonstrukce železničního svršku a spodku a v Ostravě jste chvíli pracoval jako traťový dělník. Neříkáte si někdy: „Že já nezůstal u těch vlaků!“?

Neříkám. Práce traťového dělníka není nic příjemného. Několik hodin tlučete krumpáčem šutry pod pražec, a to opravdu není práce, u které bych chtěl setrvat zbytek života.

Dlouho jste hrál v Divadle Na zábradlí. Teď jste na volné noze. Které představení si v současnosti užíváte nejvíc?

Na zábradlí už nejsem asi tři roky, naposledy jsem tam dohrával Platonova, který měl derniéru v roce 2013. Teď jsem na volné noze a stálým členem divadla Verze. V Ostravě už jsme dvakrát hostovali s naší inscenací „Úča musí pryč“. Originál této hry je německý, ale po převodu do českého jazyka jsme museli upravit i prostředí, kde se bude odehrávat. Zvolili jsme Ostravu, takže až zase přijedeme, zvu všechny Ostraváky. Více najdete na www.divadloverze.cz

Kromě divadla ale hrajete často i v televizi, točíte seriály, vystupujete s Partičkou. Jak to všechno stíháte?

Mám skvělou agentku, která mi pomáhá, takže jsem zatím nic neprošvihnul.

S manželkou Janou Janěkovou a přáteli Davidem Prachařem a Lindou Rybovou jste založili divadlo Verze. Ve hře Tři verze života jste si s Davidem Prachařem vyměnili partnerky. Čí to byl nápad? Bylo by pro Váš lepší nebo horší hrát s tou svou?

Ten nápad vzešel ze vzájemné dohody všech zúčastněných. Hrát manželský pár se svou skutečnou manželkou může někomu připadat jako odkrývání intimit na veřejnosti, ale ubezpečuji vás, že tomu tak není. Když hrajeme, jsme herci, kteří hrají role. Nic víc bych v tom nehledal.

S Vaší ženou se ale potkáváte i v jiných hrách. Bavíte se o práci i doma, nebo se plně věnujete rodičovským radostem a povinnostem?

Bavíme se o práci i doma, a přesto se plně věnujeme rodičovským povinnostem a radostem.

Máte tři děti. Vidíte v některém z nich už teď herecké geny? Podpořil byste své dítě v rozhodnutí stát se hercem?

Všechny tři děti jsou ještě dětmi. Vyhýbám se tomu, abych o nich přemýšlel jako o hercích. Až dospějí, zvolí si své zaměstnání sami. Samozřejmě, když mě požádají o radu, pokusím se jim poradit.

Vaším velkým koníčkem je fotografování. Vaše fotky jsou úžasné a velmi specifické. Chystáte nějakou výstavu fotek?

Děkuji. Specifické jsou především ty z krabičky od sirek. Měl jsem dvě samostatné výstavy, ke kterým jsem byl dlouho přemlouván, poněvadž nemám v tomto směru velké ambice, ale především na to nemám moc volného času. Ano, je to koníček a jsem rád, že se ty výstavy uskutečnily, ale zatím žádnou novou nechystám.

Fotíte na nejrůznější foťáky typu camera obscura nebo klasickou zrcadlovku. Dostihl i Vás trend focení mobilem? Uděláte si občas s někým „selfíčko“?

Ano, baví mě fotit mobilem a využívat k tomu různé aplikace. Novým technologiím je často zbytečné se vzpěčovat. Internet se plní miliardami selfíček a i já tam občas přispěju svojí maličkostí do mlejna.

Děkujeme za rozhovor a přejeme Vám mnoho úspěchů.