Richard Krajčo: „Kryštof je moje fotbalové hřiště!“

Příští rok tomu bude už čtvrt století, co založil jednu z nejúspěšnějších kapel v Česku. 39letý Richard Krajčo neodmyslitelně patří ke kapele Kryštof, ale také k Ostravě a fotbalu, který je jeho celoživotní vášní. Zatímco se v minulých letech vzdal mnoha rolí divadelních a filmových, přiznává, že ho naprosto pohltila role rodiče.

Máte za sebou další léto s Kryštof kempy. Jak jste spokojený s letošním ročníkem?

Strašně moc! Asi ještě víc než s prvním, protože ten byl takový pokusný. Lidem se před dvěma lety moc líbil a my jsme si říkali, že ho musíme posunout někam dál. Primárně jsme chtěli vylepšit stanové městečko a taky jsme si vymysleli, že kempy budeme stylizovat do pirátské podoby. Včetně všeho, co s tím souvisí - oblečení, prostředí, hry pro děti - a čekali jsme, co se stane. Reakce fanoušků byly skvělé, takže máme velkou radost.

Kdo vůbec přišel s nápadem na Kryštof kempy?

Nemůžu říct, jestli jsem to byl já, nebo moje pravá ruka Honza Lipr, který s námi všechno připravuje, nebo to byl Nikolaj, který vymyslel Lavičky (nečekané, jen pár hodin dopředu oznámené koncerty na veřejných místech, pozn. redakce). Důvodů, proč vznikl náš vlastní festival, bylo hned několik. Často jsme si říkali: „Tohle se nám nelíbí,“ nebo „Tohle bychom udělali jinak,“, a tak jsme se rozhodli, že si vše vymyslíme sami a nebudeme se moct na nic vymlouvat! A to byl první krok ke Kempům. Za celou dobu jejich existence už vznikly věci, z nichž se stala doslova tradice! Jako třeba že v pátky hrajeme kempařům takový „španělkovský“ koncert.

Co si pod tímto pojmem máme představit?

Vše vzniklo v Náměšti, kam přijelo v pátek asi osmdesát kempařů. Měli jsme neskutečnou radost, že někdo přijel o den dřív, a tak jsme si řekli, že jim zahrajeme. Odehráli jsme pro ně koncert a pak nás napadlo, že ho ještě protáhneme. Nabídli jsme jim, aby si s námi dali panáka, že s sebou máme dvě lahvinky. A vznikl z toho bezvadný večírek. No a lidi si to mezi sebou řekli, napsali si o mejdanu na internetu a na další kemp přijelo do stanového městečka v pátek už čtyři sta lidí. Všichni se ptali: „Tak co, budete hrát?“ A my jsme zahráli a znovu se z nás pak stali barmani, jen ty lahve jsme už nepotřebovali dvě, ale šest. Na dalších Kempech už se jich vypilo osm a končili jsme v Plzni, kde jsme rozlili dvaadvacet lahví. (smích)

Většina lidí za Vámi jede na dovolenou. Dá se říct, že i Vy si tam trochu odpočinete, nebo Kempy pořád vnímáte jako pracovní záležitost?

Je to určitě pracovní věc, ale tak nějak jinak. Nevím, jak to popsat, ale my se na Kempy moc těšíme a už dopředu vymýšlíme, co uděláme tentokrát. Dovolená v pravém slova smyslu to rozhodně není, ale pro mě je to super party s lidmi (ve smyslu tři dny s partou). Ti lidi ve mně zanechávají jakýsi otisk, spoustu z nich si pamatuju. Je nám s nimi tak dobře, že máme problém jet potom někam jinam, kde tuhle partu nemáme. Partu lidí, která se chová slušně, která dovede uklidit a která si neožírá držky. Lidi, kteří se k sobě chovají s úctou a ohledem. A tak se už teď těším na Kempy 2018.

V jedné písničce zpíváte „radši širák než hotel Ritz“. Je to Vaše představa dovolené?

Je to samozřejmě metafora, ale mám rád obojí. Rád si užiju hezkého hotelu, kde se o mě postarají, ale mám rád i stanování, které si užívají hlavně moje děti.

Kdy vůbec dovolenkujete?

No, přes prázdniny většinou ne. (smích) Já mám dovolenou ještě před sebou! O víkendu dořeším poslední pracovní věci a od poloviny září si budu užívat dvou měsíců volna. Samozřejmě jako manažera kapely mě čeká spousta schůzek, ale zpívat teď nebudu. Takže, jak to máme s Karin rádi, sedneme do auta a pojedeme někam na jih Evropy. Určitě budu i odpočívat.

Dnes jsme se potkali ve Vašem rodném městě Havířově. Jak často sem jezdíte?

Moc ne. Rodinu už tady nemám, před dvanácti lety jsem se odstěhoval do Prahy a se mnou odešla i maminka a brácha. Takže jediná rodina, kterou tady mám, je moje kapela. Je ale nutné říct, že jsem se sice narodil v Havířově, ale bydlel jsem i v Ostravě, v Orlové a v Karviné. Za „svoje“ město považuju spíš Ostravu. Ta mi přilnula k srdci mnohem víc než ostatní města.

Na co nejvíc vzpomínáte ve spojitosti s Ostravskem?

Strávil jsem tady nejkrásnější období svého života! Těch vzpomínek je strašně moc. Od mých fotbalových začátků až po založení Kryštofa. Jednu dobu jsem tady „DJoval“. To byly krásné večery. Vozil jsem v trabantu svoje dva kufry s cédéčkama, a jelikož jsem vždycky řídil, nepil jsem a pozoroval jsem, jak lidi přišli v osm večer do klubu střízliví a jak jsem ve čtyři ráno zůstal jediný střízlivý já. To býval zajímavý pohled. (smích) Vzpomínám na hraní v Modré svini nebo ve Sklepě v Ostravě, ve Skyi nebo v E99, kde jsme s majitelem Péťou dělali DJské souboje. To bylo krásné. Vzpomínám samozřejmě i na svoje divadelní začátky u Bezručů, moc rád myslím na své studium na konzervatoři, protože tato škola mi hodně dala a potkal jsem tam také skvělé lidi. To oni ze mě odbourali stud a díky nim jsem dostal lano do Národního divadla. To jsou věci, na které budu vzpomínat celý život.

Váš syn šel prvního září do druhé třídy. Jak to prožíval?

Nešel! On šel až v pondělí pátého a smál se sestře Jasmínce, která šla už ve čtvrtek prvního. Ale jinak si myslím, že to zvládají v pohodě. Ríša teď navíc prožívá důležitější věc v životě. Fotbal. Ona je to vlastně nejdůležitější věc v celé naší rodině. (smích) Jakmile se u nás doma neskanduje nebo netrénuje, je něco špatně. Když už je hodně unavený, hraje si s holkama na tatínka, na maminky a na miminka, je za gentlemana a vozí kočárky. Ale školu berou obě děti zatím jako něco, co je a co musí být. A taky jako něco, co jim bere čas, který by mohli věnovat trénování a hraní si. (smích)

Prožíval jste hodně, když šel do školy poprvé?

Ano! Rozhodně víc než on! A stejné to asi bude příští rok, když půjde do školy Beruška (dcera Berenika, pozn. redakce). Je to prostě zlomový okamžik. Do té doby jsou to pořád děti, a od nástupu jsou to školáci. Člověk si najednou uvědomí, jak rychle utíká čas... Mně přijde neuvěřitelné, že mi bude už čtyřicet! Vůbec se na to necítím. Mám pocit, že jsem někde mezi dvacítkou a pětadvacítkou. I když energie samozřejmě trošku ubývá, někdy, když mluvím se svými vrstevníky, si říkám: „Tady jsem špatně, to je na mě nějak moc staré!“ Ale čas nezastavím a na dětech je vidět nejvíc. Uvědomuju si, jak moc s nimi chci trávit čas. Za chvíli jim bude patnáct, šestnáct a řeknou mi: „Tati, tak čau!“ a budou pryč! To asi ponesu těžce.

Vidíte ve svých dětech herecké či hudební vlohy?

Zatím ne. V Ríšovi vidím to, co jsem prožíval i já v jeho věku. Tehdy jsem se zbláznil do fotbalu. Hrál jsem v Tesle Havířov a potom v Baníku Havířov. Vlastně jsem nedělal nic jiného, než hrál fotbal. A to až do patnácti. Z počátku jsem měl dva tréninky týdně, pak tři, pak čtyři, k tomu o víkendech zápasy. Téměř denně, když jsem přišel ze školy, jsem hodil doma do kouta tašku, vzal jsem si jinou a šel jsem na fotbal. Takže když se před rokem a půl Ríša rozhodl, že taky bude hrát fotbal, vzal jsem ho na dvorek. Pěkně jsme si spolu zakopali a já jsem si v duchu řekl: „Hlavně že ho to bude bavit! Fotbalista z něj nikdy nebude, ale dobrý.“ (smích)

Tohle by si nikdy neměl přečíst!

Tak to pozor! On má (zřejmě po mně) obrovskou zarputilost. On je v rodině největší bulldog a za ten rok a půl se tak neuvěřitelně vypracoval, že si ho pozvali (na základě turnajů, ve kterých ho viděli) do Slavie Praha, kam teď přestoupil! My z toho máme samozřejmě velkou radost. Hlavně že to není Sparta… (smích) Najednou vidím, jak je cílevědomý! „Vykopal“ si to opravdu sám. A já jsem si ještě nedávno myslel, že nedokopne na tři metry! Ale jeho píle a každodenní hra s míčem ho posunula tam, kde je. Jenom proto, že chce hrát fotbal a že ho miluje. Není to ještě Manchester United, jak by si přál, ale je to pro něj velká věc. A já jsem na něj opravdu hrdý. Jak jsem říkal na začátku – prožívá teď to, co já, když jsem byl v jeho věku.

Jak je tedy možné, že z Vás není fotbalista?

Když mi bylo zhruba patnáct, zlomilo se to ve mně a pověsil jsem kopačky na hřebík. Jednoho dne jsem si řekl, že už na hřiště nepůjdu, a nešel jsem. Půjčil jsem si kytaru, rozhodl jsem se, že založím kapelu a že to bude moje fotbalové hřiště. Jen mě nikdy nenapadlo, že to dotáhneme tak daleko.

Zajdete si ještě někdy zahrát fotbal?

S Ríšou hraju furt. Občas si zajdu zahrát do Ďáblic, kde v pátky hrají rodiče a trenéři. Musím přiznat, že jsem byl ze sebe velmi zklamán, protože jsem si myslel, že moje fyzická kondice je ještě dobrá. Je ještě dobrá na jeviště, pět kilometrů zaběhnu pod dvacet pět, ale fotbal už je někde jinde. Takže mi tam párkrát dali na zadek, jak se říká. Zastyděl jsem se, ale i nadále mě to baví. Jsem stále velký fotbalový fanoušek. Fotbal miluju a myslím si, že je to nejkrásnější hra na světě. Takže jsem rád, že to fotbalové žezlo vzal někdo za mě. Nebo se mám minimálně s kým dívat na fotbal.

Téměř jste zmizel z divadelních prken. Co se stalo?

Už jsem si nechal jen jedno představení, Deštivé dny v divadle Ungelt, které hrajeme čtyři roky. Několikrát jsme s ním byli i v Ostravě a příští rok se sem chystáme znovu. Tato hra mě natolik naplňuje a je pro mě do té míry vyčerpávající, že momentálně nemám potřebu dělat něco jiného. I když jsem přislíbil na rok 2020 nastudování další role. V určitý okamžik jsem se musel rozhodnout, jestli budu manažerovat kapelu, zároveň v ní zpívat a skládat pro ni, a do toho budu dělat všechny herecké věci, které mi pořád chodily a chodí na stůl, nebo udělám dospělé rozhodnutí a vyberu, co je pro mě prioritní. A protože do toho ještě přišly děti a všechno kolem, musel jsem si z těch dvou prací vybrat jednu. Vybral jsem si hudbu, která mě vždycky naplňovala víc a jde víc ze mě. Herectví mám teď jako koníček.

Kdy skládáte a tvoříte?

Když chci! (smích) Není to o žádném rozhodnutí, že teď zrovna bych měl, ale spíš o touze, že bych chtěl. Podle mě to v člověku musí nějak uzrát, musí mít chuť… Mimochodem, zatím ji nemám! (smích) Ale už bych ji pomalu mohl mít... Pak mě začne trápit, že se nic neděje, a když nad tím budu přemýšlet, začnu mít nutkání i víc brát do ruky kytaru. A já ji beru. Už mám sice něco poskládáno, ale ještě je čas.

V říjnu budou krajské volby. Sledujete politickou situaci? Půjdete volit?

Sleduju ji už jen velmi okrajově, protože mě to unavilo. Mě vlastně neunavily politické strany, mě unavili ti lidé, útoky, hateři, unavila mě nedemokracie, kterou tady máme, protože absolutně nejsme schopni tolerovat názor někoho jiného, respektovat ho, polemizovat s ním, debatovat. Jenom útočíme, kopeme do ksichtů, ponižujeme, urážíme. Volit půjdu, přečtu si programy, udělám si sám obrázek o kandidátech, tak jak by to měl udělat každý. Nenechám se ničím a nikým ovlivnit a zvolím toho, o kterém budu nejvíc přesvědčený, že by tam měl být.

Na co se v dohledné době nejvíce těšíte?

Určitě na tu dovolenou! Další věcí, kterou už nějakou dobu s klukama řešíme, je náš velký sen zahrát si na fotbalovém stadionu! Právě teď se rozhodujeme, na kterém stadionu vystoupíme. Takže až oznámíme výsledek, kromě dovolenkování už budu pracovat a přemýšlet, jak bude všechno vypadat, jak připravíme celou strategii, jak koncert zrealizujeme a jestli to všechno klapne. Právě na tohle se moc těším! Doufám, že naši fanoušci tam budou s námi, že nám pomůžou tento sen splnit. Mně se totiž vždycky všichni smáli, když jsem říkal, že Kryštofa dovedu na fotbalový stadion! A teď jsem od toho jen maličký krůček. Když si vzpomenu, že na naše halové turné přišlo přes sto tisíc lidí a na Kempy jsme prodali padesát tisíc lístků za jeden den, věřím, že i ten fotbalový stadion budeme schopni zaplnit. Touto akcí začneme velkou oslavu našich 25. narozenin, která startuje příští rok na podzim.

To nejlepší na konec... Máte rád lečo?

Já jsem semivegetarián, jak jsem byl vegetariány poučen. Nejím totiž maso, ale občas sním rybu. Takže zeleninové lečo si určitě dám. Vlastně se dá říct, že většina toho, co teď konzumuju, je leču podobná. (smích)