„Dobíjím se procházkami.“

Jaroslava Červenková pracuje už čtvrt století současně jako radiologická asistentka ve Vítkovické nemocnici a učitelka hry na housle na ZŠ Eduarda Runda. Jak to stíhá a proč se žádné z profesí nikdy nevzdala?

Tolik let na rentgenu… Nemáte strach o své zdraví?
Já jsem tady (za stěnou, pozn. redakce) poměrně schovaná, ale lékařům, sestrám dávám vesty a límce. Už když jsem chodila do školy, tak jsme se učili, že štítná žláza nereaguje na záření, takže jsme tyto límce kdysi neměli. Ale spousta starších radiologů nebo lékařů má právě na štítné žláze cysty. Pak najednou se to objevilo, že štítná žláza opravdu reaguje. Takže tady všechny nutím, aby se oblékali poctivě.

Vy osobně jste ale zdravotní komplikace neměla?
No, mám.

A jak dlouho u rentgenu pracujete?
Od roku 1975. To jsem v září nastupovala na Fifejdy. Pak se v září následujícího roku otevíralo dětské na Fifejdách, tak jsem byla tam a po mateřské jsem šla na polikliniku. Tam jsem si udělala atestaci a šla do Vítkovické nemocnice, protože mě to na poliklinice nebavilo. Tady je práce daleko zajímavější.  

Po celou dobu jste na gastroenterologickém oddělení?
Ne. Sem jsem nastoupila, až když jsem šla do důchodu, do té doby jsem byla na klasickém rentgenu, na CT, akorát na magnetické rezonanci jsem nebyla. A musím říct, že v některých obdobích to byl pořádný záhul. Třeba když byly holky na mateřských. To bylo pět šest služeb za měsíc, plus učení. Já jsem třeba v pondělí učila, v úterý sloužila, středa, čtvrtek učila a někdy pátek, sobotu sloužila. Takže to bývalo náročné.

Tady na tomto pracovišti se dělají pouze gastroenterologické výkony?
Nejen. Je to i normální rentgenové pracoviště a dělají se tady skiaskopické úkony *, vyšetření jícnu, žaludku, střeva plus další výkony.

* Skiaskopie je diagnostická a intervenční radiologická metoda, která používá dynamického zobrazení RTG obrazu. Pro snížení radiační zátěže se používá pulzní režim, kdy se obraz vytváří např. 4-krát za vteřinu (nikoliv kontinuálně) a nízké hodnoty mAs s automatickým řízením kermového příkonu. Zdroj: WikiSkripta

V čem je tady toto pracoviště výjimečné?
Lékař tady velmi dobře vidí, co se s pacientem děje. Má vedle sebe tři obrazovky, na kterých vidí endoskopický obraz, aktuální skiaskopický obraz a zároveň vidí rentgenový obraz a to kterýkoliv snímek, který jsme udělali. Takže když naplníme žlučovody kontrastní látkou, tak já jim automaticky pošlu snímek a oni si mohou kontrolovat, kde byl například kámen. Je to pro jejich vizuální kontrolu. Místní lékaři navíc patří mezi špičky ve svém oboru v republice a výkony, které se tady provádí, jsou velmi těžké. Často se stává, že nám tady posílají pacienty, se kterými si v jiných nemocnicích nevědí rady nebo nemají tak dobré vybavení, jako máme tady.

Kdy jste se před lety rozhodovala, že půjdete na zdravotní školu, chtěla jste od začátku dělat radiologického asistenta?
Ne! (smích) Po gymnáziu jsem se nedostala na medicínu. Rok jsem potom učila na housle, protože mi řekli, že bych mohla jít na konzervatoř, z toho ale sešlo, ale nějakou nástavbu jsem musela mít, tak jsem si původně myslela, že půjdu na rehabku. Tam ale nebylo místo, tak jsme udělala zkoušky na rentgen. (smích) Všechno zlé je k něčemu dobré, protože je to super!

Takže vás to bavilo hned od začátku?
Ano, hned. A to jsem si taky myslela, že nezůstanu u klasického rentgenu, protože mě na škole daleko víc bavila nukleární medicína! Nakonec to dopadlo jinak a mě to opravdu baví. Ale musím říct, že po roce práce na rentgenu na Fifejdách mě poslali na nemoci z povolání, protože jsem měla špatný červený krevní obraz. A po mateřské se to všechno spravilo a už byl klid.
Ale představ si tu hrůzu, kdy jako mladá dostaneš dopis: Dostavte se na oddělení nemocí z povolání. Já jsem z toho měla teda hrůzu! Tam mě protáhli všemi možnými vyšetřeními, aby mi pan doktor nakonec řekl, že to je po interní stránce zakopaný pes. Jak jsem říkala, po mateřské se to pak spravilo samo.

A co medicína? Nezkoušela už jste to znovu?
Ne. Když jsem nastoupila tady, tak to znovu nadhodili rodiče, ale to jsem se „šprajcla“ a zjistila jsem, že je otevřená lidová konzervatoř. Udělala jsem zkoušky a přijali mě.

Tím se dostáváme k tomu, že vy po celou dobu kombinujete dvě naprosto odlišná zaměstnání! Jak vznikl nápad učit i pracovat na rentgenu současně?
To bylo proto, že když jsem nedostala na medicínu, nabídli mi na umělecké škole v Rožnově, že bych mohla rok učit a pak nastoupit na konzervatoř. Tenkrát to šlo, že člověk mohl studovat a zároveň učit. A když jsem tedy šla na truc na lidovou konzervatoř, tak jsem k hudbě vedla i děti a ty zhruba v 6 letech nastoupily do lidové školy tehdy v Ostravě-Přívoze a tehdy onemocněla paní učitelka, která učila mého syna na housle. Tak jsem šla za ředitelkou, jestli nechtějí pomoct. No a v podstatě od té doby učím. (smích)

Nikdy to nebylo tak časově na hraně, že byste si řekla: „A dost musím si vybrat. Jedno nebo druhé!“
Ne! To se totiž doplňuje! Mně se to totiž moc líbí! Uvědom si, že v nemocnici a obzvlášť na tomto pracovišti, kolik je tu rakovin a podobných neduhů. Kolikrát těm lidem můžeme už jen zpříjemnit konec života. A to potřebuješ vyventilovat. Není to nic příjemného. Já jsem moc ráda, že tady můžeme lidem pomoct, ale práce s děckama, to je úplně něco jiného!

Je to opravdu nebe a dudy!
Jasně! S děckama je sranda a mě to vždycky nabíjí energií.

Jak to tedy máte v současnosti? Kolik dětí učíte?
Mám čtyři děti a pět muzik. Středy a čtvrtky jsou věnované muzikám.

Jaké jsou dnešní děti? Pořád se najdou děti s velkým nadáním?
Samozřejmě! Některé jsou dokonce až geniální! Spíš jsou ale dnešní děti roztěkané, ale to je tou počítačovou dobou. A mobily! Krupica faja, to je hrozné! Už malé děcka mají mobily a nedokážou je odložit ani ve vyučování! Oni nevydrží ani chviličku sedět bez mobilu a to je hrozný nešvar.

Jsou děti méně trpělivé?
Podle mě záleží na věku dítěte. Čím menší dítě, tím kratší dobu jsme schopní s ním pracovat. Je nutné měnit činnost, aby ho člověk zaujal. U starších si toho můžu dovolit víc, ale i oni toho kolikrát mají nad hlavu, takže i u něj měníme v hodině činnosti. Naštěstí děckám se pořád lidové písničky líbí a být v muzice je baví. Ne všechny děti jsou tak nadané, nebo mají velkou trému. V kolektivu muziky, ještě když si oblečou kroje, zpívají a zároveň hrají, tak je to pro ně úplně něco jiného, než když mají vystupovat samostatně nebo jen s klavírem.

Jak relaxujete? Máte na to vůbec čas?
Mě vždycky moc pomůže, že jdu do hudebky na Slezské pěšky a pěkně se projdu. A kolikrát jdu i z hudebky domů pěšky do Přívozu, obzvlášť když venku kvetou stromy, svítí sluníčko, si to moc užiju.

S Jaruškou Červenkovou se známe dlouhá léta. Jako malá holka jsem zpívala u ní v hudecké muzice a s jejími dětmi jsme společně chodili do hodin zpěvu. Proto jsem neváhala ani chvíli, když jsem měla možnost ji po letech znovu vidět a popovídat si o tom, jak je možné tolik let zvládat souběžně dvě poměrně dost složitá zaměstnání. Během rozhovoru, který jsme dělaly přímo na rentgenovém pracovišti, mi vše z blízka ukázala. Byla jsem za oknem přítomna akutnímu zákroku, vyzkoušela jsem si neskutečně těžkou ochrannou vestu, kterou musí nosit sestry a lékaři, aby se uchránili před rentgenovým zářením. A ona celou dobu povídala a ať mluvila o práci ve zdravotnictví nebo muzice, neztrácela zapálení a vášeň. Tato žena je opravdu hodna obdivu.