“Šla jsem proti proudu.”

Už když byla malá holka, sport ji přitahoval jako magnet. To, že vyrostla ,,pouze“ do výšky 160 centimetrů jako handicap nebere, naopak, chybějící centimetry dohání mrštností a skvělým postřehem. Přestože je Lenka Kubíčková rodilá ,,Svitavanka“ v Ostravě zná tuto sympatickou brankářku každý, kdo se o sport zajímá.

Lenko, dá se mluvit o florbalu jako o lásce na první pohled? A jak se stane z takové drobné holky brankářka, která musí pokrýt prostor celého brankoviště?
Ano, zamilovala jsem se na první dobrou. Vždy mě lákaly kolektivní sporty, ale pro malou holku z malého města moc možností nebylo. Volejbal ani basketbal mi nepřišly moc zajímavé, se 160 cm bych to navíc stejně moc nevytrhla. Ale když se pak najednou objevil florbal, věděla jsem, že tohle je to pravé. I když jsem ze začátku hrávala v poli, branka mě neodolatelně přitahovala. I moje „dětské“ hry spočívaly v tom, že jsem si hrála na gólmanku. A svoji výšku jsem nijak neřešila. V ženském florbale to naštěstí není až tak velký hendikep, pokud ho dokážete kompenzovat pohybem.

Pamatujete si na ten okamžik, kdy jste poprvé vstoupila na hřiště a měla před zápasem, kdy o něco šlo?
Pokud bych měla jmenovat opravdu první zápasy, pak jeden by byl na finálovém turnaji školní ligy v roce 1998, kdy se hrálo ještě na legendární staré Štvanici v Praze. To bylo samo o sobě zážitkem, natož když to byly vůbec moje první florbalové zkušenosti v brance. A pokud bych měla vzpomenout na první ligový start, ten byl v Otrokovicích v zápase proti Havířovu. Prohrály jsme tenkrát 0:1 vlastním gólem od obránkyně. Takže to byl docela vtipný, ale i slibný začátek kariéry.

Když jste s tímto sportem začínala, ještě tak profláklý nebyl. Teď už je skoro ,,out“, když děti nenosí kromě aktovky i hokejku, čím to je a kam se za ty roky florbal posunul?
Důležitým faktorem, který pomohl florbalovému boomu, je jeho široká dostupnost, ať už co se týče fyzických parametrů nebo finančních možností. Abyste se v něm prosadili, nemusíte mít dva metry ani majetné rodiče. Je to ideální školní sport, protože do něj zapojíte všechny děti, baví kluky i holky. A právě díky školám je florbal v ČR tam, kde je – tedy po fotbalu druhým nejhranějším sportem. Ale v obecné popularitě má samozřejmě kvůli svému mládí ještě co dohánět. Což je ovšem na druhou stranu také jeho pozitivem, protože zůstává relativně čistým sportem, kde se netočí velké peníze a tím pádem ani velká špína.

Je florbal sport pro každého?
Je. Podobně jako fotbal, hraje se florbal už prakticky v každé vesnici. Nabízí širokou strukturu soutěží od těch vyloženě rekreačních „na žízeň“ až po dnes už v podstatě poloprofesionální ligy. Vybere si každý. Je to samozřejmě o té fyzické schopnosti, obratnosti a tak dále, ale co povahové vlastnosti? Přece jenom je to týmová hra, taktizuje se tam, každý zápas představuje velkou dávku emocí.

Odráží se tedy i temperament hráčky na jejím výkonu potažmo výkonu celého týmu?
Tohle platí pro všechny sporty, resp. obecně pro všechny lidské činnosti. V kolektivních sportech je pak úkolem trenéra, potažmo celého managmentu, aby sladil tým nejen co se týče herních schopností, ale právě i jednotlivých povah. I ve florbale se mnohokrát ukázalo, že tým plný „hvězd“ není podmínkou úspěchu. Mnohdy má naopak takové složení opačný efekt.

Pocházíte ze Svitav, ale už několik let žijete v Ostravě? Byl to právě florbal, který vás tady přitáhl? A dokážete si představit, že už v Ostravě zůstanete?
Ano, do Ostravy jsem přišla za florbalem. V době, kdy drtivá většina hráček odcházela „za lepším“ do Prahy, jsem šla tak trochu proti proudu. A tenhle krok se mi mnohokrát vrátil nejen ve florbalovém životě, ale i v osobním. Ostravu jsem si zamilovala, vyzkoušela si bydlení prakticky ve všech jejích částech, přičemž každá má své osobité kouzlo. A město jako celek je pak svou atmosférou naprosto jedinečné. Plánuji zde tedy zůstat i po skončení florbalové kariéry, i když život už mě naučil, že plány jsou od toho, aby se porušovaly J Každopádně jsem zde spokojená a stejně jako na rodné Svitavy, ani na Ostravu nedám dopustit.

Kdybyste měla vyjmenovat mezníky ve vaší florbalové kariéře, jaké by to byly a proč?
Prvním bylo založení ženské složky při florbalovém klubu FbK Svitavy. Tam to všechno začalo. Druhým byl postup se Svitavami do nejvyšší soutěže, kde jsem zjistila, že to je úroveň, pod kterou už nechci jít. Dalším krokem byl pak přestup do Vítkovic, který znamenal posun co se týče zázemí, výkonosti i jistoty ve smyslu stability velkého klubu.

Vaším domovským týmem, jsou Vítkovice, dvakrát jste získaly titul, dvakrát jste vyhrály Český pohár, vy sama patříte mezi elitu českých florbalových hráček, dá se říct, že je to taková Vaše druhá rodina?
To ano. Množství času, které spolu strávíme, vede ke spoustě vazeb, zážitků, pozitivních a někdy i negativních emocí. Tak jako v rodině. A tak jako rodina, i tým by měl v krizových momentech držet pospolu. Právě v nich se teprve pozná, jestli vše klape doopravdy, nebo jen na oko. Ve Vítkovicích jsem už zažila obojí, ale naštěstí výrazně převládají ty příjemné momenty.

I když vám to zabere spousty času, a to nemluvím jen o trénincích, které máte několikrát do týdne, o víkendech, kdy jezdíte na zápasy a nespočet dní, které jste na soustředěních, přesto vás florbal neživí. Proč je ženský florbal v tomto ohledu tak trochu upozaděný?

Je to zkrátka mladý sport, ve světě prakticky neznámý. Florbalem se uživí jen malá hrstka florbalistů – mužů, natož aby z něj žily ženy. Na druhou stranu, nemyslím si, že by si florbalistky v ČR nějaké velké peníze zasloužily. Jen málokterá z nich má opravdu profesionální přístup. A to, že za podobnou tréninkovou zátěž berou peníze třeba okresní

fotbalisti a podobně, to už je jen paradoxem dnešní doby. Navíc už to, že na nejvyšší úrovni nemusíme do florbalu investovat ani korunu, je oproti ještě nedávným rokům velkým posunem. Druhou stranou mince je otázka, zda by (polo)profesionalizace zvedla úroveň ženského florbalu, která je, obdobně jako v jiných kolektivních sportech, velmi slabá. Osobně si to ale nemyslím. Peníze kvalitního a opravdového sportovce nevychovají.

Po Vašich neskutečných zákrocích na mistroství světa 2015 ve Finském Tampere, jste dostala nabídku od švédského týmu KAIS Mora, působila jste tam půl roku. Jak na to období vzpomínáte a jak moc se liší jejich způsob hry od té naší.
Ve švédské Moře jsem strávila čtyři měsíce a vzpomínám na to moc ráda. Vyzkoušela jsem si život profesionálního sportovce, kdy mou jedinou starostí bylo připravit se na trénink či na zápas. Takže fajn prázdniny, navíc s bonusem toho, že jsem mohla zažít fungování jednoho z nejlepších ženských florbalových týmů na světě. Zjistila jsem, že máme v Česku zatraceně hodně co dohánět, úroveň florbalu ve Švédsku a celkově přístup ke sportu je tam na mnohem vyšší úrovni.

Posledním mistrostvím světa jste zároveň ukončila svou etapu jako reprezentační hráčka. Ale dostala jste novou roli a to trenérka juniorských reprezentantek. Jak to pro váš je? Jaké to je změnit se od praktika k teoretikovi?
Zatím je to hlavně mnohem menší stres, než když jsem v repre dresu seděla v bráně J Učím se dívat na florbal zase z jiného pohledu. Zároveň mám výhodu v tom, že jsem si prožila spoustu vrcholů i pádů a díky tomu se dokážu lépe vcítit do pocitů gólmana, ať už vychytá parádní zápas nebo naopak pokazí, co se dá. Pokud už se gólman propracuje na tu nejvyšší úroveň, dělá „hlava“ strašně moc. A mnohdy její dobré naladění předčí sebelepší techniku.

Co Vás v nejbližších dnech čeká? Jak tráví Lenka Kubíčková čas mezi sezónami, kdy má oddechový čas?
Jelikož už několik týdnů běží letní příprava, můj režim se ani moc neliší od toho sezónního. Jen je výhodou, že máme volné víkendy, takže se občas dostanu i někam ven. Co se týče florbalu, čeká mě v červenci kemp talentované mládeže v Jičíně, kde budu působit jako trenérka gólmanek. V srpnu pak jedu na tradiční turnaj Czech Open v Praze, kde bych poprvé měla být ve dvou rolích, a to jako trenérka u juniorské repre a zároveň jako hráčka Vítkovic. A samozřejmě chodím normálně do práce, takže oddechu moc není. Ale i tak si léto užívám. Každý volný den mimo kancelář nebo halu, kdy můžu vyrazit do hor nebo na kolo, je pro mě dobíječem baterek.