Z OSTRAVY

Zmatky ostravské matky: Pacient, ten tvrdý chleba má

Asi není mezi námi žádný takový, kdo by ve svém životě nezažil s doktory nějaký ten exces. Troufám si říci, že bychom se při výměně zkušeností spíše předháněli, kdo z nás zažil kurióznější situaci.

Prostředí čekáren, potažmo pak nemocnic, není žádná hitparáda, člověk náhle ocitnuvší se v roli pacienta, nebo jeho doprovodu, rozhodně neočekává jakkoli vtipné situace.

Já nosím v paměti několik příběhů, které se v běhu času a sdílením s přáteli staly humornějšími, i když v ten daný okamžik mi moc do smíchu nebylo.

To jsem tak jednoho času absolvovala nucené kolečko mezi různými specialisty, neboť když už se u mne projeví nějaký ten zádrhel, bývá to případ 1 ze 100 a lékařům se nepodaří hned na tzv. „první dobrou“ střelit diagnozu. A to mne jen trápila bolest zad. Po vyšetření na neurologii, odebraných nespočet zkumavek krve, provedeném ultrazvuku, jsem skončila v rukou chirurga. Jeho věta se stala nesmrtelnou, protože obzvlášť z úst lékaře, člověka zarazí do země.

Pan doktor, držíc v jedné ruce výsledky z laboratoře a ve druhé rentgenové snímky, se zachmuřeným výrazem položil dotaz: „Máte, paní Stašová, teorii o tom, co by Vám mohlo být? Protože my nevíme.“

Tak to jednoho potěší. No ne?

Byť jsem už s mými problematickými zády ležela u mnoha lékařů, tento chirurg mne na lopatky ještě nedostal. Trval na tom, abych zaujala tuto pozici, s tím, že co neodhalily přístroje, odhalí jeho ruce. Po prohmatání v této pozici se už nervózně začal škrábat na hlavě, když najednou zakřičel: „Heuréka,“ jakmile jsem dostala pokyn obrátit se na břicho. Náhle si totiž všimnul jakési alergické reakce v dolní části zad.

„Vy jste byla v poslední době očkována?“

No ovšem! Ale že by něco takového mohlo způsobit omezení pohyblivosti a bolest zad?

Jak jsem se následně dozvěděla, možné to je. Alergická reakce může v těle nadělat docela velkou paseku.

Odcházím z ordinace s receptem a hlavně s oním dobrým pocitem, že kruh se uzavřel.

Aby se opět otevřel za několik týdnů, kdy jsem se žádankou na rentgenové vyšetření zad znovu zahřívala lavičku v čekárně. Jen s tím rozdílem, že vymlouvat se na očkování už možné nebylo.

Před uzavřením se v miniaturní kabince jsem byla vyzvána zdravotní sestrou k odložení svršků, včetně šperků. Po těchto krocích jsem se přemístila k rentgenovému přístroji, aby mě osvítil ze všech možných světových stran.

Když bylo hotovo, předávala mi sestra již zpracovanou zprávu s tím, že v momentě předávání z ruky do ruky se jí zpoza této zprávy objevila ještě druhá, která byla k té první téměř přilepená. Sestru to vyvedlo z rovnováhy, zjistila totiž, že drží v ruce dvě různé žádanky, ta druhá patřící jiné pacientce.

Ve svlékacím boxu před rentgenem většina lidí tráví sotva pár minut. Ne však naše zmatená matka...

„Jste paní XY?“

„Ne, to nejsem“

„Aha, ehm, je mi to velice líto, to se nám tady ještě nestalo. Dostaly se mi do rukou dvě různé žádanky, ta druhá se na tu první nějak přilepila... Bude nutné udělat nějaké snímky navíc. Je mi to opravdu moc líto.“

No mě je to taky velice líto. Kvůli něčí nedbalosti dostanu o sadu záření navíc. Jako bonus asi. Z výrazu ve tváři sestry bylo jisté, že je z toho upřímně zdrcená. Mohla jsem si na někom vyřvat odškodné a trvat na odpovědnosti, ale…

Nakonec jsem šlo navíc o dvě „vyfocení“, myslím si, že poté asi nebudu zářit na kilometry daleko.

Odebrala jsem se tedy zpět do kabinky, abych se rychle oblékla a co nejdřív toto oddělení opustila. Zase se mi muselo cosi přihodit, to není normální. Lehký třes rukou, když jsem si nasazovala náušnice, byl příznakem toho, že mne proběhlá situace rozhodila. A pochopitelně mi náušnice, složená z drobné perly, vypadla z ruky, aby se zakutálela v té místnůstce metr krát metr kdesi. Pohlédla jsem směrem, kde kulička spadla, a zjistila jsem, že barva šperku je totožná s barvou podlahového krytí.

Super! Nezbývalo než zakleknout a pátrat. To tak zkrátka je. Oč více se snažíte něco urychlit, odněkud se rychle tzv. zdekovat, zrovna se přihodí něco, co vám v tom zabrání. Po rekognoskování podlahy jsem zkusila nalézt šperk hmatem. Projížděla jsem opatrně dlaní po zemi, ovšem v momentě, kdy jsem na ni narazila hranou ruky, jsem ji ale opět, byť šlo o lehký pohyb, poslala zase pryč. Než byla mise úspěšná, přišlo mi, že si takhle hrajeme na schovávanou celou věčnost.

A to je jen útržek z mých lékařských příhod.

Tak o dalších zase někdy příště.

Anebo raději ne. Lépe se lékařským střediskům vyhýbat a být zdraví. S blížícím se koncem roku Vám všem přeji právě toto.

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE Z OSTRAVY
POSLEDNÍ ČLÁNKY