Zmatky ostravské matky: Noc duchů

Ještě jsem se doposud nezmínila, ale mám manžela. Mám ho už přes desítku let, tudíž se už párkrát stalo, že krom harmonických chvilek, se to sem tam mezi námi i vyostří. Na jednu velmi pikantní noc ale nezapomenu nikdy.

Bylo pár dnů, co jsme se právě přestěhovali do nového bytu a jednoho večera, vlivem únavy z toho martýria, šly na povrch i emoce. Dnes už si nevzpomenu, co bylo předmětem hádky, ale hádali jsme se tak, že už to můj temperament nevydržel a musel na vzduch. Sice jsem opouštěla byt v afektu, ale ještě jsem stihla sebrat z háčku klíče od auta – mohly by se hodit.

Venku už jsem si byla jistá, že se hodit budou určitě, přece nebudu bezcílně bloumat ulicemi? Raději budu bezcílně bloudit silnicemi, to zní uvážlivěji. Po opuštění parkoviště jsem nabrala tak nějak automaticky směr dům mých rodičů, kteří toho času trávili čas na dovolené a taková noc o samotě v domě, kdy budu mít čas si lízat rány po lítém slovním boji, mě velmi zlákala.

Ten nápad mne nadchl, ne tak už osud, který mi začal házet klacky pod nohy, respektive pod kola a dělal vše pro to, abych to otočila zpátky domů a s mužem se udobřila. Prvním takovým klackem byla náhlá změna počasí, kdy začalo tak hustě pršet, že stěrače nestačily odvádět množství vody a já náhle přestala vidět na krok. Jela jsem opravdu krokem, orientace v prostoru byla minimální a já se modlila, abych dojela. A nejen to. Především jsem se litovala, jaký jsem chudák, jak mě bylo ublíženo a že nakonec já takhle trpím venku v lijáku, zatímco můj trýznitel je doma v teple, suchu a pohodlí. No je tohle spravedlivé???

Nebylo už ale cesty zpět. Netrvalo naštěstí příliš dlouho a už jsem měla dům na dohled, počasí se trochu dostalo do nálady a tak mi umožnilo zaparkovat a já si během několika málo následujících minut, mohla stejně, jako můj muž, užívat cenného suchozemství.

Cesta mě ale natolik unavila, že na lízání ran jsem už neměla sílu. Ustlala jsem si tedy v ložnici rodičů, co se nachází v patře, ulehla, ještě uražená odmítla příchozí hovory mého starostlivého manžela, stejně tak SMS. Ale ač unavená, o spánku nemohlo být ani řeči. Jakmile vše kolem mne utichlo, uvědomila jsem si fakta – jsem sama v baráku, který navíc sousedí se hřbitovem. Uši jsem měla našpicované jak netopýr a byla bych přísahala, že jsem slyšela v domě kroky. Krom hvízdání větru ve větvích jsem ale také zaslechla zvenku cinkání, jakoby o sebe narážely keramické předměty. Ten zprvu strašidelný zvuk ale dostal reálnou podobu, vzpomněla jsem si totiž, že si maminka nedávno zakoupila keramické tulipány, co se zapíchnou do země a při větru vyluzují právě tyto zvuky. Jen mi neřekla, že už je takto venku umístila. No nic, musím ty zvuky přebít nějakým jiným zvukem, co by mě ale zároveň uspal – pustím si rádio.

Naladila jsem si příjemnou hudbu, už jsem pomalu usínala, když v tom se v přízemí samo od sebe rozsvítilo. Tlukot srdce se dostal i do hlavy, pulzovalo mi to v ní tak, že jsem nemohla racionálně přemýšlet, tělo mě úplně vyplo, ležela jsem v posteli zcela nehnutě a poslouchala, zda se někdo neblíží po schodech. Když po několika minutách nenásledoval po světle zvuk, opovážila jsem se v posteli posadit. Jakmile jsem tak učinila, zažila jsem šok – přede dveřmi ložnice má totiž maminka postavenou krejčovskou pannu. A ta, osvětlená ze spodní místnosti, působila jako živá postava.

Jak jsem nakonec usnula, už nevím. Štěstí, že jsem se ráno probudila živá, bylo nevýslovné.  

Pár dnů na to, když jsem o své bojové noci vyprávěla mamince, jsem se dozvěděla, jak to bylo s tím náhlým světlem: „Jo, to je jen ochranný spínač, táta ho zapojil před naším odjezdem. My ti to neřekli?“ Ne! A taky jsem podotkla, že jsem slyšela i ty tulipány venku, jak o sebe narážejí, a že teda nechápu, co se jí na tom líbí. Mě že to přijde docela strašidelné. Jaké bylo mé překvapení, když mi odpovídá: „Ale já je ještě nerozbalila, mám je pořád ve sklepě.“

Co to tam teda zvonilo???!!!???