Neviditelný betlém

Vánoce jsou už doslova za dveřmi a s nimi se pojí i každoroční doprovodné akce, mezi které patří i koncert v kostele. Koncert je záležitostí tradiční, přičemž tato tradice se stala součástí života i mé rodiny, neboť dcera se jí již po dva roky aktivně účastní.

Před rokem ještě jako sboristka, čemuž předcházelo celoroční docházení do sborového zpěvu, v průběhu se ovšem rozhodla, že to není to pravé a začala se věnovat lidovému tanci – jako její maminka kdysi. Souhlasila jsem. V takovém souboru si zatančí i zazpívá.

Soubor Opavička byl tedy také jedním z bodů programu, a to v podobě živého betlému.Dcera, ač nejvyšší členka souboru, byla pověřena rolí anděla. Když nám to pár dnů před vystoupením paní učitelka oznamovala, byla si maminka ex-anděla – drobné dívenky, ale stejného věku jako dcera, jistá, že její dítě anděl nemine. Jaké překvapení, když tuto roli získala ta moje. Hrdost jsem skrývala, ale v duchu jsem jásala, z ex-anděla se pro tento rok stal král. Pohled matky krále v tu chvíli zabíjel.

Bylo nemyslitelné, aby naše rodina u takové události chyběla. Jako Hujeři jsme si posedali v plném počtu, obsadili tak dvě lavice a očekávali příchod anděla a její družiny. Pro mé rodiče je kostel velmi výjimečné místo, myšleno tak, že navštěvují toto místo jen zcela výjimečně. Pro své děti a děti jejich dětí ale tu výjimku udělají rádi. Ovšem v onen den, po zjištění, že živý betlém je v programu až jako poslední, trocha přemlouvání, aby lavice neopouštěli, to chtělo. 

A tak jsme nasávali vánoční atmosféru a díky melodickým skladbám mladých talentovaných umělců šly starosti stranou. Po nějaké chvíli ale byl můj klid tentam a já začala přemýšlet, kde se asi právě chystá na své závěrečné vystoupení mé dítě a začala jsem se okolo sebe rozhlížet. Objevila jsem ji záhy, stála bezstarostně na balkoně a hned mi s radostí zamávala. Už jsem zmínila, že je na svůj věk poměrně vysoká, ale co se ještě neví, že mám panický strach z výšek. Již před narozením dětí se u mne tato fobie začala projevovat, s jejich příchodem na svět se tento strach znásobil milionkrát. Nejenže já sama se již nikam do výšek nehrnu, ale jsem-li s dětmi a zavání to více jak metrem nad zemí, klepou se mi kolena, ruce dětí svírám až nepříjemně pevně. A stejně tak pohled na mé dítě, co se právě nachází samovolně ve výši je pro mne nesmírně traumatizující. V tomto případě ji zábradlí dosahovalo sotva do pasu a já čekala, že každou chvíli jej překoná. Od té chvíle jsem byla uzlíčkem nervů, můj pohled se stáčel stále na balkon a nemohla se na nic jiného soustředit a jen se modlila (však jsme v kostele, kde jinde by měly být mé prosby vyslyšeny) ať už se dostane na ně řada.

Následovalo vystoupení sboru malých zpěváčků, při kterém jsem upřímně zalitovala, že jsem netrvala na pokračování v jejím docházení do kroužku. Takto by v tuhle chvíli stála v bezpečí na dohled. Kde by mne napadlo, že lidové tance můžou být takto nebezpečné???

Tři písně, zazpívané jako gospelový sbor, tedy doprovázené pohybem, tleskáním do taktu, byly zábavné na pohled, tleskal s nimi celý kostel, já ale tedy ne. Naštěstí již následoval potlesk na závěr vystoupení, k němuž jsem se už přidala i já, protože to znamenalo, že se již snese na zem i můj anděl.

Ta chvíle, ten vroucně očekávaný okamžik byl zde. Ovšem! Příchod betléma se koná za úplné tmy. Kostel se tedy ponořil do černočerné tmy, šly vidět pouze pohybující se svíčky, které byly neseny dětmi, ve tmě ale bylo jedno dítě jako druhé. Prošli uličkou a usedli na schody pod stále stojící sbor. Kostel se rozsvítil a bylo po všem. Neviditelný betlém. Neviditelné naše dítě. Rodiče už do kostela napřesrok nedostanu. Možná. Hrnula jsem se vpřed ke sboru ujistit se, že můj andělíček tam v klidu sedí. A seděl. To mi stačilo. Po těle se mi rozlil klid. Vánoce mohou začít.

Tak šťastné a veselé!