ROZHOVORY

„Ostrava, ta sviňa, mi prostě vlezla pod kůži.“

Že Ostraváci milují divadlo, je známo napříč Českem. Není proto divu, že si za necelý rok svého působení našlo nadšené diváky i nové Divadlo Mír. Pod taktovkou zaníceného ostravského herce Alberta Čuby dostalo bývalé kino v Ostravě-Vítkovicích novou tvář a za úkol si dalo zejména potrápit naše bránice.

Alberte, jak přišel nápad otevřít v Ostravě nové divadlo?
Celý nápad vznikal pozvolna. Nebylo to okamžité rozhodnutí, nějakou dobu to ve mně zrálo. Potřeboval jsem změnit pracovní prostředí. V Komorní scéně Aréna jsem působil dvanáct let. Ne že bych se tam cítil špatně, naopak, byl jsem velmi spokojený. Ale přece jen, když je člověk v divadelní branži stále na jednom místě, není to úplně dobré. Aspoň tak jsem to vnímal. A začal jsem pošilhávat po změně. Přišla sice nabídka, dokonce z Prahy, znamenalo by to ale stěhovat celou rodinu. A to se mi nechtělo. V Ostravě se cítím dobře a chtěl jsem tu zůstat.

No, to zní krásně! Kam jsi měl, jak se u divadla říká, „hozené lano“?
Už je to dávno, tak to můžu prozradit. Dostal jsem nabídku od Juraje Deáka do Divadla Na Vinohradech. Hodně jsme to doma řešili. Dojíždět z Prahy by byl nesmysl, ale stěhovat celou rodinu jsem nechtěl. Manželka by neměla problém si v Praze najít práci, je to lékařka. Ale nechtěl jsem to hlavně kvůli dětem. Jít z rodinného domu s velkou zahradou, kde mají úžasné dětství, do Prahy … Neuměl jsem si to představit. Navíc mi ta Ostrava, sviňa, prostě vlezla pod kůži. Mám to tu rád.

Dobře pro Ostravu. Kdybys odešel, nevzniklo by Divadlo Mír. Začal jsi tedy cítit potřebu změny...
Ano, poslední dva, tři roky jsem pozvolna začal pracovat i na vedlejších projektech. Byl jsem spoluautorem pravidelných večerů v klubu Heligonka v Dolní oblasti Vítkovic s názvem Tři Tygři. Vlastní produkce mě začala bavit. A pak mě napadlo začít pracovat na vlastním divadelním představení. Našel jsem text, oslovil jsem režiséra Václava Klemense a hereckého kolegu Vladimíra Poláka, který byl mým nápadem nadšený. A pomaličku jsem vše začal připravovat. Začal jsem hledat prostor, kde by se inscenace dala uvést, až jsem narazil na prostor bývalého kina Mír.

Jsi vystudovaný herec, absolvent Ostravské konzervatoře. Jak je tedy možné, že v první inscenaci Divadla Mír, tedy v představení Dva nazí muži, nehraješ?
Původně jsem si v tom zahrát chtěl! První nabídka Vláďovi Polákovi zněla tak, že si zahrajeme spolu. Cítíme se být oba komiky, takže by to mohlo dohromady fungovat. Když se ale do toho začal plánovat vznik Divadla Mír, uvědomil jsem si, že budu mít neskutečné množství starostí. S produkcí samotné inscenace, se vznikem nového divadla, se zařizováním kolem rekonstrukce budovy. Najednou mi přišlo nepředstavitelné v inscenaci zároveň i zkoušet. Byla to opravdu pěkná role, já bych si v tom zahrál rád. Ale říká se, že největším úkolem 99 procent všech herců je smířit se se svou průměrností. A je to celoživotní úkol. A tak když jsem poznal herce Štěpána Kozuba, musel jsem uznat, že když tu roli bude hrát on, že to bude mnohem vtipnější, než kdybych ji hrál já.

Bolí takové poznání?
Ale jako jo, no … (smích) Ego se s tím nesmiřuje úplně snadno. Ale Štěpán je opravdu mimořádný talent, který se objeví jednou za dekádu. A já měl to štěstí, že jsem byl u toho, když se tady objevil a projevil. A že se mi podařilo ho získat. Své herecké ego jsem potlačil a nabídl jsem mu tuto roli. V té době ho Vladimír Polák ještě neznal, a tak se ptal, jestli to s ním Štěpán zvládne.(smích) Naštěstí chemie mezi nimi zafungovala, a to, co předvádějí spolu na jevišti, lidé milují!

Inscenace měla premiéru tento rok v březnu, má za sebou přes deset repríz a pokaždé bylo vyprodáno. Co další titul?
Ten se jmenuje Drahoušku, to chce drink. Hodně ženské téma, určitě parádní příležitost pro nějakou dámskou jízdu a večer pro partičku kamarádek. Po divadle si ještě zajdou někam do baru, kde to, co viděly, mohou probrat v rámci svých osobních životů. Ale rozhodně se budou bavit i muži. Ti se o sobě hodně dozvědí. Je to příběh setkání dvou kamarádek, z nichž jedné z nich před nedávnem zemřel manžel. Tyhle dvě ženy hodnotí život s mužem, ale velmi humorně, s nadhledem a správně „drsně“. Ohlasy diváků jsou mimořádné.

Třetí inscenací je Bůh masakru.
Jedná se o projekt, který vznikal původně bez nás. Rozjížděli jsme nové divadlo a partička kolem Dušana Urbana byla ve fázi, že měli toto představení rozezkoušeno. Sešli jsme se a já jsem jim nabídl, že Divadlo Mír inscenaci zprodukuje. A povedlo se. Jde o jemně rodičovsko-vztahové téma a člověk se na základě vážného tématu zasměje mnoha věcem. Možná i sám sobě.

Pojďme se vrátit ke Komorní scéně Aréna. Tam jsi hrál opravdu krásné role.
Je to srdcová záležitost. Na Arénu budu vždycky vzpomínat. Setkal jsem se s úžasnými hereckými osobnostmi. Umělecký šéf Ivan Krejčí a dramaturg Tomáš Vůjtek zformovali můj pohled na divadlo. Jsem moc rád za to, že to byli právě oni. Setkání s těmito lidmi bylo klíčové. Z hereckých kolegů nechci jmenovat nikoho konkrétního, aby se jiného nedotklo, že jsem ho nezmínil. Ale snad Dušan Škubal, který už není mezi námi, si vzpomínku zaslouží. Jak on pracoval na roli, s jakým nasazením, bylo úžasné. Dvanáct let v Aréně bylo prostě skvělých. Mohl jsem pracovat s výbornými režiséry, dostal jsem se ke krásným rolím. Uvedu Penzion pro svobodné pány, Brýle Eltona Johna, Hráče, vzpomínám na čechovovské inscenace. Bylo to fajn.

Ty jsi z Arény nezmizel úplně, dohráváš několik inscenací. Kde Tě tedy ještě můžeme vidět?
Objevuji se v Gogolových Hráčích, v Obrazu, což je čerstvá věc, ze které se rodí další hit Arény. Obnovila se inscenace S nadějí i bez ní, ještě hraju v Top Dogs a objevuji se pravidelně i v Heligonce v comedy show Tři Tygři. Je to večer založený zčásti na připravených věcech, ale hlavně na improvizaci, kdy si témata určují diváci, kteří večer přišli. Takže je to večer plný skečí, humoru a smíchu. Mně se líbí ten formát. Lidé sedí u stolečků, dají si drink a baví se. Ale stěhování z Heligonky do Divadla Mír nechystáme. Ten prostor by chyběl. Ale Tygři se v Divadle Mír výjimečně objevovat budou, třeba v rámci nějakého speciálního večera. Mírně můžu napovědět, že možná něco vymyslíme na Silvestra. Nebo možná napíšeme revuální show, která by měla sevřenější tvar. Uvidíme.

Angažmá v Aréně Ti přinášelo zázemí. Teď začínáš nanovo. Jaké to je teď, když už zodpovídáš nejen sám za sebe, ale za celé divadlo, za celou budovu?
Zatím jsme tu všichni z nadšení. Spousta věcí se odpouští. Všichni vědí, jak to teď je, že jsme úplně na začátku. Že servis, který mají profesionální divadla, u nás v tuto chvíli prostě být nemůže. V profesionálním divadle má každý herec svůj stoleček se svou lampičkou, aby se mu dobře líčilo, má v dosahu garderobiérku, která mu přinese kostým. Mír je divadlo, které začíná, a podmínky pro herce jsou jiné. Ale zatím to vypadá, že herci, kteří tu zkoušeli, jsou i přesto rádi. Znamená to pro ně změnu prostředí, práci s kolegy, se kterými se zatím neměli možnost se na jevišti setkat. Je to pro ně osvěžující. Samozřejmě, za několik let, až bude vše hotové a zavedené, to bude fungovat na jiných principech.

Co tedy chystáte dále?
Při rekonstrukci jsme se zaměřili hlavně na sál. Aby se v něm divák cítil co nejlépe. Máme pohodlné sedačky, příjemné prostředí. Chystáme se zútulnit šatny, zázemí, dokončit rekonstrukci střechy. Víme, že máme rezervy ve foyer. Chceme vytvořit místa na sezení, aby si diváci mohli například během pauzy posedět a popovídat. V prostoru vestibulu bude, doufám, jednou kavárna. Taky plánujeme další inscenace, chceme se vrhnout na autorskou tvorbu. Máme v plánu se zaměřit taktéž na praktickou stránku, nabízíme spolupráci a partnerství firmám. Uvidíme, jak se bude dařit získávat granty a dotace. Prostě chceme dělat maximum pro to, aby se Míru dařilo.

Samozřejmě držíme palce. A taky ať se daří nejnovější inscenaci Divadla Mír, která měla premiéru 2. listopadu. Tam už se Tě jako herce konečně diváci dočkali.
Ani ve hře Mátový nebo citrón aneb Lupič v nesnázích jsem původně účinkovat neměl. Ale režisér Janusz Klimsza řekl, že bych se do jedné role hodil. A taky z propagačního oddělení přišly poznámky, že by asi bylo dobré, kdybych v tom účinkoval. Tak jsem do toho šel. Bylo to náročnější v tom, že jsem musel v průběhu zkoušení odbíhat do kanceláře, ale užíval jsem si to. Po dlouhé době jsem se setkal se svou spolužačkou z konzervatoře Ladou Bělaškovou, taky s jedním ze Tří tygrů, s Robinem Ferro. Mátový nebo citrón je divadlo na divadle. Janusz Klimsza řekl, že představení by mělo být esencí divadla. Divák nakoukne pod pokličku, jak vzniká divadelní představení, jak se zkouší, s čím se divadelníci musí potýkat. Mnohdy vznikají neskutečně vtipné situace a momenty, kdy se věci motají a kazí. Věřím, že diváky čeká mimořádný zážitek!

První premiéra byla v březnu 2017. Jak se zatím Divadlu Mír daří?
Jde to dobře. Věděl jsem, že budu na začátku potřebovat aspoň jeden hit. Říkal jsem, že když bude aspoň jeden, že lidé přijdou. A podařilo se to. Dva nazí muži tím trhákem jsou. Lidé chodí. A když inscenaci doporučí svým známým, když je navnadí přijít i příště, je to pro nás klíčové. Pověst inscenace a divadla se pak šíří jako lavina. Naše divadlo zatím žije jen ze vstupného. Sem tam se objeví někdo, kdo chce pomoci, objevují se mecenáši, ale spíše vzácně. Takže každý, kdo si koupí vstupenku, dá si kávu a chlebíček, nám pomůže. A co my nabízíme v Míru? Ať přijdete na cokoliv, garantujeme, že se budete dobře bavit. Že se budete smát a budete odcházet spokojeni. S úsměvem na rtu.

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE ROZHOVORY
POSLEDNÍ ČLÁNKY