Z OSTRAVY

My tři králové jdeme k vám...

Tři krále jsem až do letošního roku nevnímala jinak, než jako den v kalendáři. Den, který se od ostatních ničím nelišil. Den, jako každý jiný. Letos tomu ale bylo jinak. Dost překvapivě a neplánovaně.

Ve škole se dcera dozvěděla, že je možné v tento den chodit koledovat a vybrat tak peníze pro charitu. Ctihodný skutek, který jsem jí sice pochválila, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o sobotu a já v pátek hodlala plesat až do rána na zábavě, snažila jsem se jí ten nápad vymluvit nebo alespoň odložit o rok. No, nepodařilo se. Ještě v předvečer jsem volala panu faráři a oznamovala pro něj radostnou zprávu, že se jeho stádo oveček rozroste o jeden kus. 

Ač jsem plesala do dvou do rána, v 8 jsme už obě sedělyv lavici v kostele a účastnili se ranní mše, kde farář požehnal koledníkům. Poté jsme se odebraly na faru, kde se konala organizační část celé bohulibé akce. Farář rozdal každému vedoucímu koledníkovi, kterého představoval nejstarší člen, mapy s označením ulice, kterou budou obcházet, zapečetěnou kasu a nepostradatelnou papírovou korunu, spolu s hábitem, který tvořil většinou bílý ubrus. 

Když jsem se dostala na řadu i já, doprovod koledníka, očekávala jsem, že mi farář oznámí, které další dva koledníky přiřadí k dceři. Jaké překvapení, když přidal pouze jednoho, respektive jednu, dceřinu kamarádku, a následně zjistil, že je přebráno. Podíval se tedy na mne a s naprostou samozřejmostí mi sdělil: „Třetí dítko nemáme, třetím koledníkem tedy budete vy.“ Cože??? Jen jsem zamrkala, odebrala se skoro nedýchajíc do místnosti s ubrusy a korunami a takto oděna jsem odešla s oběma holkama do ulic.

Tak to jsem vážně nečekala. Po náročné noci budu tři hodiny obcházet byt od bytu a zpívat koledu, kterou jsem navíc ani neznala. První sloku bych ještě dala dohromady, ale pamatuju si, jak mi ji dcerka zpívala doma, že sloky nebraly konce. „Holky zpívejte mi to, já tu koledu vůbec neznám, já vám to budu kazit.“

Holky tedy zpívaly, ale jakmile došlo na toho černého vzadu, už jsem byla ztracená. Tak se jelo nanovo a takhle rozezpívané jsme vešly do prvního vchodu osmipatrového paneláku. Zpočátku jsme podcenily strategii, jestli zvolíme postup zdola nahoru nebo obráceně, kdo bude stát kde, a tak dále, ale jak jsme postupovaly z bytu do bytu, strategii jsme zdokonalily a již ve druhém vchodu jsme byly sehrané. Ten černý vzadu mi začal automaticky naskakovat až právě ve druhém vchodě, ale měly jsme jich před sebou ještě jednou tolik, každé patro po třech bytech, zazpíváno více než 100x. Myslím, že probudit mne v noci, zazpívám vám to bez chybičky.

Lidé byli milí, štědří a hlavně trpěliví vyčkat si až na poslední sloku, jak to celé s těmi králi dopadne. Méně chápaví už byli domácí mazlíčci, pro které koruny na našich hlavách byly pobuřující a dávali to hlasitým štěkotem najevo.

Tři hodiny koledování každopádně neskutečně rychle uběhlo a my se odebíraly na faru s kasou, napěchovanou až po okraj bankovkami.

Na faře jsme vše odevzdaly a já musela uznat, že nakonec to bylo moc příjemné a dobrým skutkem naplněné ráno. Přemýšlet nad tím, co bude příští rok, je ještě brzy, ale pokud opět bude Baltazara třeba, ráda jej zastanu.

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE Z OSTRAVY
POSLEDNÍ ČLÁNKY