Překvápko v pokojíčku

Těšení se na víkend a plánování co všechno se svou rodinou za ty dva dny stihneme, skončí téměř pokaždé tím, že se v sobotu věnuji úklidu domácnosti. Obzvláště pak většinu času trávím v pokojích svých ratolestí.

Znáte ten vtip, že návštěva dětského pokoje je jako návštěva IKEA? Přicházíte s jednou věcí a odnášíte si dvě plné náruče. Papírky, hrnky s nedopitým čajem a již počínající plísní, zbytky svačin ze dna aktovek a tak dále. Že nic takového není překvapivého, mi dají za pravdu určitě i ostatní rodičové.

Co mi však pro tentokrát vyrazilo dech, byly dvě panenky Barbie, tedy přesněji řečeno, Barbie s Kenem, ležící na zemi, bez jakéhokoli oblečení, z toho Barbie s roztaženýma nohama a Ken na ni. Ano, snažím se tady o popis dvou plastových postav, co se nacházely v misionářské pozici. Asi minutu jsem nevěřícně na ty dvě postavičky zírala a nemohla uvěřit tomu, co vidím. Dokonce jsem se přistihla, že Barbie závidím (kdy já naposledy…..???). Když jsem po minutě nabrala dech, zavolala jsem svou osmiletou dceru do pokojíčku k podání vysvětlení.

Dcera opustila kratochvíli před televizní obrazovkou a s úsměvem a tím nejnevinnějším výrazem, který se při mém dotazu: „Co jsem to tady našla?“ proměnil v útrpný. Posadila se na postel a ačkoli se nedělo nic víc, než že jsem stála u panenek a neříkala dál nic, začala brečet.

„Proč pláčeš? Vždyť se nic neděje, já jen chci vědět, co to je za hra, co si tady hraješ s panenkama? Víš NA CO si hraješ?“

Odpovědí mi byl neutuchající pláč a opakující se věta: „Ale já si tak hraju mami.“

Tušila jsem problém. Není to tak dávno, co jsme řešili podobnou záležitost s o pět let starším synem, který o sex projevuje již valný zájem, kdy jsem jej s manželem přistihli u počítače u nemravných stránek. Nechtělo se mi věřit, že tento rozhovor se bude opakovat tak brzy. 

Věděla jsem, že i kdybychom tady měly spolu sedět do večera, jako správná matka musím přijít této hře na kloub a hlavně zamezit nějakému mravnímu selhání. A co především – to jsou ty chvíle, na kterých v životě nejvíc záleží, dcera musí mít jistotu, že se mamince může se vším svěřit a musí vědět, že já jsem tady od toho, abych jí pomohla se ve všech těch informacích, které se hrnou ze všech stran, vyznat, přebrat si ty pro její hlavičku podstatné a ostatní hodit do koše.

Dcerku opět uklidňuju. „Holčičko moje, já jen potřebuju vědět, kde jsi něco takového, co tady provádíš s těmi panenkami, viděla? Hrajete si tak s kamarádkama? V družině?“

Už neplačíc, ale jen štkajíc mi odpovídá: „Já to viděla v reklamě. Ale nevím co to je?”

V hlavě se mi honí jedna věta za druhou, jak šetrně vysvětlit o co tady jde. To vysvětlení bude pro další její život možná nejzásadnější. Hlavně neudělat chybu a nepopsat to tak, že ji to vyděsí. 

Vysvětluji tedy: „Když jsou takto spolu muž se ženou, tak se mají moc rádi a tak vlastně vzniká i nový život víš? Takhle jste vznikli i vy dva.“

Tato věta samozřejmě v dceři probudila zvědavost, po slzách už ani památky, oči dvakrát tak velké: „No mami, to mě zajímalo, a jak vzniká ten nový život?“

Našlapuju po hodně tenkém ledě, tak jen opatrně: „Víš  že se holčičky a kluci od sebe liší že? Všimla sis, co má bráška jinak než ty? No a to má svůj význam. Aby vznikl nový život, musí se mít muž a žena spolu rádi, musí se tak spojit a tím spojením se dostanou k sobě spermie a vajíčko. To se uhnízdí a začne v ženě růst nový život.“

Uff. Pozoruju dceru jak pobrala tuto informaci a také mne s malou pet lahví, symbolizující mužský úd. Nic lepšího jsem pro názornější ukázku po ruce neměla. Ale jak se zdá, stačilo to. 

Dcera mne objímá se slovy: „Děkuji ti mami, mám tě moc ráda.“

Zadržuji v sobě slzy dojetí, možná, že by to jiná maminka popsala jinak a lépe. Ale já v tu chvíli věděla, že důvěra v maminku nebyla pošlapána, dcera si může být jistá, že jsem tady pro ni. Navždycky.