Velikonoce a cibule

Není to tak dávno, co jsem odlepovala vločky ze všech oken v bytě a hledala nové umístění pro vánoční růži, která jako jediná kvetoucí rostlina u nás nezahyne, a už jsem přelepovala okna zajíci, vejci a narcisy. Můj donedávna nejneoblíbenější svátek co se zvyků týče, ale stran výzdoby jeden z nejmilejších. Hlavně proto, že ač je příroda po dlouhé zimě ponurá, šedá a sbírající síly na nové roční období a pohled z okna na zataženou oblohu, kdy slunce ještě svými paprsky hřeje jinou stranu planety, vynahrazuji si to pohledem na pestrou paletu barev, která je v různých podobách rozmístěna po celém bytě.

Těším se na jaro. Strašně moc! Zima, ač je obdobím mého narození, je pro mě ve znamení každoročního pokusu o přežití. S ubývajícími stupni na teploměru jakoby pozbývám i já optimismu a síly a říkám si, že letos tu zimu nepřežiju. Mrazy a balení se jak cibule do několika vrstev, a to nejen sama sebe, ale plus dvě děti a pes, jsou každodenní zkouškou nervů. Jsem šťastná, že už ze mě nebude cibule.

Co už mě nečiní tolik šťastnou, jsou již zmíněné zvyky. Vzpomínám si jak jsem vnímala to osudné mrskací pondělí jako dítě i dospívající a jak je to tolik odlišné od toho, jak to vnímám teď nejen jako zralá ženská, ale že je zábavné pozorovat jak se ty stejné pocity opakují u mé dcery.

Jako dítě mě tyhle svátky děsily. Především pro ten ryk, co se ozýval z různých pater domu už od časného rána a já ležela v posteli a nechtěla vylézt a jít tomu nechtěnému naproti. To jako náctiletá jsem šla naproti možná až příliš. Obcházela jsem příjemně nervózní okolo dveří, přikládala jsem ucho na dveře, zvuk výtahu byl znamením naděje, že se už už objeví můj spolužák Dan, od kterého bych se nechala zmrskat velice ráda. Namísto něj se však pravidelně doklepal sousedovic syn Petr, malý tlustý, na jehož tváři se puberta projevovala již velmi zřetelně. To jsem se o nějaký úhybný manévr před dopadem karabáče vůbec nesnažila, hlavně to mít co nejdřív za sebou. Na Dana jsem čekala roky marně, až po čase jsem se dozvěděla, že chodil mrskat třídní krásku Veroniku. No, byla jsem poněkud chlapci opomíjená, což mě mrzelo naštěstí jen ten den.

Čím jsem byla starší, tím jsem se dveřím opět začala vyhýbat a i když množství chlapců bylo vyšší než jeden kus, začala jsem šlehací útoky považovat za diskriminující. Ženy to mají o tolik těžší než chlapi a ještě mají být jeden den v roce zbičovány karabáčem, větví jalovce, vařečkou, pokropeny levnou voňavkou a ideálně hozeny do vany a tam osprchovány tak, že na nich nezůstane nit suchá? Vynalézavost mužů neměla hranic a já se s postupem času tomu svátku začala stavět na odpor. Stačilo tak málo, přestat odpovídat na zvonění a klepání na dveře. Tato forma protestu mi vydržela několik let.

Po překonání třicítky jsem tento zvyk přijala, i chlapci, jejichž počet se ustálil na čísle 5 (a patří mezi ně i spolužák Dan) se umírnili, již jim nešlo o zmrskání mé zadnice do ruda, ale o lehké pošlehání lýtek, a pak hurá na nějaký ten kus připraveného pohoštění a panáčka slivovice. Při tom si povykládáme a je to vlastně moc příjemně strávené dopoledne.

To osmiletá dcera bývá v tento den lehce nervózní a čeká, jestli na ni přijde oblíbený spolužák Tobiáš. A ten nedává přednost jiné, už druhým rokem zvoní u našich dveří a odnáší si vlastnoručně zdobené vajíčko, na kterém si dává dcerka obzvlášť záležet. V tomto se historie neopakuje.

Ať už tedy trávíte Velikonoce přilepení uchem na dveře, nebo jim hodně vzdáleni, přeji ať jsou takové jaké mají být – veselé. :)