Je těžké říct fejsbůku sbohem...

Drazí přátelé a známí i neznámí :-), po delší úvaze, přečtení a ztotožnění se s názory lidí i později narozených než jsem já, že FB je "žrout" času a že si jej hodlám užít a využít s oními přáteli raději osobně než-li virtuálně, jsem se rozhodla s FB skoncovat. Vím, že má data zde budou kolovat i nadále a jen tak se od tohoto fenoménu neodstřihnu, ale i tak to risknu. S některými z vás se možná zde tento den vidím naposled, ale věřím, že s mnohými se potkám tváří v tvář a už se na to moc těším.

Takto jsem měla připravenou rozlučkovou řeč. Žádný přehnaný sentiment, dávám vale především systému jako takovému, ne? A to není živá bytost. Ale! Komu se svěřujeme se svými náladami, pocity,  sdílíme fotografie rodinných oslav, událostí, momentů z všedního dne, který se díky nim stal pro nás dnem mimořádným? Ano, FB se stal takovým fenoménem, že jsme si jej časem začali plést s přítelem našemu srdci nejbližším.

Zatímco ti jsou ale rozeseti kdovíkde po světě, ON je tady a teď. A v okamžiku osobního vyjádření máme pocit, že probíhá ten okamžik, kdy sdílená bolest se stává poloviční a radost dvojnásobná. Co dvojnásobná! Dle příspěvků i stonásobná! Podle toho kolik máme přátel… ...virtuálních. Ikony rozesmátých či naopak ronících slzy smajlíků v nás vzbuzují emoce. Ale co je to oproti tomu, říci to v tváří tvář, z očí do očí a vidět ten úsměv či slzy v ten daný moment a tedy z celého srdce a upřímně?

Z celé plejády mých dobrých přátel spočítám ty, jenž nepropadly FB, na prstech jedné ruky. Mám právě na mysli jednu konkrétní kamarádku, u níž jsem vždy ráda, když jí můžu sdělit mé pocity osobně. Vždy jsem ráda za ten pocit, když příběh, jenž chci vyprávět, ještě neslyšela, byť jsem jej vyjádřila už virtuálně a právě zapojení (připojení) přátelé jej „lajkovali“ a komentovali stručnými příspěvky. V osobní rovině jsou její příspěvky delší, podnětnější a doprovázené jasnými a zřetelnými pocity.

V tuto chvíli srovnávám nesrovnatelné. Osobní setkání a sdílení pocitů, doprovázené obejmutím, přátelským plácnutím druhého po zádech nebo políbením…….nic z toho virtuální realita (a v tuto chvíli jde již o klam, protože to není realita ani v nejmenším) nenahradí.

Totéž se snažím vysvětlit i mým dětem. Že účet na FB není životní nutnost a naopak nemít účet na FB není životní tragédie. Nýbrž že je to přesně obráceně. Naučila mě to vlastní zkušenost. Nevěří. Stejně jako já, i oni si na to zkrátka musí přijít sami….

Inu, jak zaznělo již v úvodním sloupku, rozhodla jsem se s tímto virtuálním světem skoncovat… Ovšem s těžkostí…

Nic není tak jednoduché, jak to na první dobrou vypadá. Rozlučkovou větu jsem již měla vážně vepsanou do rámečku pod větou: „Co se vám honí hlavou?“……vždy když čtu tuto větu, vybaví se mi jasná odpověď: „Doufám, že ne vši!“

A okamžik před tím, než jsem svůj názor definitivně odeslala a zanechala tak nesmazatelný otisk na internetu (jelikož vše, co internet schvátí, již nikdy nenavrátí), jsem si uvědomila nezvratný a jasný fakt. Že jsem jako studentka vysoké školy zapojena do studijní skupiny, která přes FB sdílí důležité materiály, které se mi při ukončování studia příští rok budou setsakramentsky hodit. A odstřihnutí se od tohoto zdroje informací by byla teda velká frajeřina.

Tedy z čistě praktických důvodů zůstávám FB nakloněna. Ale mé příspěvky, fotky, lajky, nic podobného již od tohoto okamžiku síť nezaznamená.

Tímto okamžikem se zeměkoule nezačne točit obráceně, vše zůstává při starém... Pro ostatní…. Já se však vážně již teď začínám těšit, až zítra vytočím číslo mé spolužačky ze školy, s níž jsme si na FB vyměnili jen pár komentářů k fotkám dětí a domluvíme si setkání, při kterém otevřeme víno a povykládáme, nejen o dětech, až do rána.

 A že těch kamarádek je! No do konce roku mám co dělat… Musím to pořádně naplánovat, aby se mi tam vlezla i škola a já při tom všem klábosení stihla i dostudovat.