ROZHOVORY

„Zásadní je přivézt do DOVu maminky!“

Někomu se to nepodaří nikdy, Petru Koudelovi hned dvakrát za profesní kariéru. Poprvé si splnil pracovní sen, když se stal programovým šéfem rádia Kiss Morava. Nyní i pod jeho rukama vzkvétá český industriální poklad - jedinečný vzdělávací, kulturní a společenský komplex Dolní Vítkovice. Petr Koudela, muž mnoha tváří a schopností, zřejmě nic neumí dělat jen tak napůl. Ani rozhovor, který se nakonec změnil ve volné vyprávění tohoto zapáleného muže.

Od kanálů k mikrofonu
Zkuste si vzpomenout, co pro Vás pojem Dolní Vítkovice znamenal před 15 lety?

V té době ještě nic. Možná si z minulosti vzpomenu na nějakou výukovou látku, když jsme se na průmyslovce učili o vysokých pecích a já jsem si říkal: „Vysoké pece? To nikdy nebudu potřebovat!“ (smích) Zajímavá symbolika …

Kudy tedy vede cesta na ředitelské místo jedinečného industriálního areálu?
Nevím, jestli na to existuje univerzální recept, ale já jsem po škole profesně začínal jako technik stavař v Ostravských vodárnách a kanalizacích na investičním oddělení. Měl jsem šikovného vedoucího, který mi říkal: „Jsi nový a mladý, budeš mi pomáhat. Mám tady jeden velký projekt.“ Jednalo se o jednu z prvních větších investičních akcí, konkrétně městský kolektor, hrazenou z evropských peněz pod taktovkou města. Byla to relativně složitá stavba, která znamenala podkopat celé centrum Ostravy a vést tudy inženýrské sítě. Pohltilo mě to.  Jednalo se o projekt, který jsem spolu s dalšími kolegy a odborníky jako technik hlídal.
Celou dobu jsem si však v té době udržoval stávající práci v rádiu a snil jsem o tom, že bych se tam mohl realizovat na plný úvazek. Velký projekt, na kterém jsem tenkrát pracoval, byl úspěšně dokončen a právě v té době jsem dostal nabídku jít do rádia dělat program a všechno, co jsem vždycky chtěl. Do té doby jsem do rádia docházel jen jako spíkr. A najednou jsem tam byl ředitel. To mě naplňovalo další tři roky.

A po třech letech jste se chtěl zase posunout dál …
Po těch letech jsem si začal říkat, že by bylo fajn nechat si rádio zase jenom jako koníček. To jsem také udělal a dodnes pravidelně vysílám v Rádiu HELAX. Chtěl jsem se ale vrátit zase zpět ke stavařině, dokud byl čas, abych o to všechno, co jsem si pamatoval ze školy a z nabité praxe, nepřišel. Z Prahy se tehdy do Ostravy vracel můj nejlepší kamarád ze studií. Pan Světlík ho najal do Vítkovic, aby se ve společnosti staral o majetek a nemovitosti. Tenkrát jsme spolu mluvili a on mi říká: „Vracím se do Ostravy a mám budovat tým lidí. Budu potřebovat technika, stavaře.“ Řekl jsem mu, že volá v pravou dobu, a tu nabídku jsem vzal. Tehdy jsem se poprvé setkal s panem Světlíkem, protože mě chtěl osobně vidět. Do té doby jsem ho vůbec neznal, možná jsem s ním četl někdy článek v novinách. Vůbec jsem tehdy netušil, do čeho jdu, ale věděl jsem, že s kamarádem Rosťou jsme byli ve škole výborná dvojka a že to bude fungovat. Přišel jsem tedy k panu Světlíkovi a ten se mnou zatřepal! (smích) Viděl můj životopis a zřejmě ho zaujala kombinace mých předchozích zkušeností – technik, stavař se zkušeností s většími projekty, mimo jiné i z evropských peněz, k tomu někdo, kdo má zkušenosti z médií, produkcí aktivit a eventů. Zeptal se mě: „Dolní oblast Vítkovice, co ti to říká?“ Pamatuju si to jako dnes. Šel jsem tam na pohovor na úplně jinou práci, a tak jsem řekl: „To je takové to panorama ostravské!“ „Jaké panorama, vždyť je to v dolině,“ utřel mě. (smích) „Pleskota znáš?“ „Neznám.“ A řekl pár dalších pro mě cizích jmen. „Vždyť ty nikoho neznáš, a to chceš dělat Dolní Vítkovice!“ „Já nechci dělat Dolní Vítkovice!“ „Kdy nastupuješ?“ „Výpovědní lhůtu mám ještě dva měsíce,“ přiznal jsem. „Příští týden v pondělí nastupuješ.“ A šmitec. Tak to prostě vzniklo.

Ředitelem proti své vůli
Musel jste prožívat velmi náročný start v nové funkci, rychle se zorientovat a přijmout všechny výzvy …

To bylo v roce 2009, kdy si už pan Světlík pro spolupráci získal pana architekta Pleskota, kterého vůbec nebylo jednoduché sem do Ostravy dostat. A mě vzali mezi sebe. Spolu s námi tam byl zkušený kolega Jiří Michálek - dnes předseda předsednictva spolku Dolní oblast Vítkovice a dodnes naše úžasná opora. Od úplného počátku bylo základní myšlenkou pana Světlíka přivádět sem nenásilným, leč rafinovaným způsobem děti, respektive jejich rodiče, hlavně maminky, protože ty rozhodují, kam půjdou děti studovat. Podstatou Dolních Vítkovic je ukázat jim, že průmysl a technika mohou být zajímavé, hravé, bezpečné a lukrativní. Část veřejnosti dnes může Dolní Vítkovice vnímat především jako „festivalové městečko“, ale ta základní myšlenka zůstává pořád stejná. V atraktivním prostředí národní kulturní památky dnes máme možnost vzdělávat a podporovat technickou výchovu a ráz regionu. Dnes jsou Dolní Vítkovice nedílnou součástí Ostravy, ale tehdy nám připadalo neuvěřitelné, že by se dal areál zpřístupnit lidem. A co víc, že se nám podaří vytvořit zajímavý a nenásilný vzdělávací program, který přivábí děti, rodiče a nejširší veřejnost.

Neřekl jste si na začátku, že jsou tyhle cíle nereálné?
Když jsem odcházel z rádia, říkal jsem si, že už asi v životě nebudu mít práci, která bude současně mým koníčkem. Spletl jsem se. Tím, že jsem tady dostal velký prostor, mohl jsem si postavit tým i program, což byla velká zábava. A pořád je to super práce! Nastoupil jsem jako ředitel, který neměl komu ředitelovat. (smích) Do jisté doby, když mi někdo řekl „pane řediteli“, odpovídal jsem, že si ze mě nemají dělat legraci. V rádiu mi tak nikdy neříkali, i když jsem funkci ředitele reálně zastával, a tak jsem na to nebyl zvyklý a přišlo mi to komické. Všechny moje pochybnosti se s každodenní prací postupně rozplývaly. Tehdy zde stály 180 let staré Vítkovice, včetně těch Dolních. Byl zde pan Světlík a jeho nejbližší tým, který měl ve svých vizích naprosto jasno, a nechybělo jim odhodlání. Všechno na sebe poměrně přirozeně navazovalo. Postupně vzniklo sdružení, protože role Vítkovic byla v projektu velmi zásadní. Zároveň však měly mít Dolní Vítkovice městský a veřejný rozměr. Vzniklo tedy pevné spojení Vítkovic, jako klíčového člena a partnera, s Vysokou školou báňskou–Technickou univerzitou. Postupně se k nám - v roce 2009 a 2010 - přidali město Ostrava, Moravskoslezský kraj a na základě memoranda i Národní památkový ústav, což bylo klíčové. Areál má totiž nejvyšší stupeň památkové ochrany. Společnými silami se potom pod hlavičkou sdružení podařilo všechno, co tu dnes je, postavit, technicky zhodnotit a uvést v nový život.

Jaká tedy byla tehdy Vaše role?
Do nějaké doby jsem pracoval na správě majetku a zároveň jsem byl ředitelem Dolních Vítkovic, které byly tehdy ještě stále především jakýmisi vizemi. Existovaly ve své plné kráse jen v myšlenkách, studiích, Vítkovicemi zpracovaných projektech a občas také v novinových článcích. Jednou, když jsme zde měli architekty, mi pan Světlík volal: „Kde ty pořád jsi?“ A já na to: „No, já se starám o nemovitosti.“ „A co tam děláš? Vždyť ty jsi ředitel DOVu!“ Jenže já se musel něčím živit! (smích) Pak už ale přestavba začínala nabírat na obrátkách a začali jsme nabírat i nové kolegy. Pro vaši představu - v roce 2009 jsme měli jako spolek provozní obrat osm tisíc korun a žádné zaměstnance. Já jsem byl sice ředitel, ale nebyl jsem zaměstnanec. (smích) Potřeboval jsem třeba počítač a přemýšlel jsem, kde na něj v DOVu vezmu. Od té doby se ale hodně změnilo. Náš současný provozní obrat se pohybuje okolo 120 milionů korun. V těch je především náročná správa nemovitostí a památek včetně Landek Parku, mzdy nebo náklady na sofistikované vzdělávací programy. K tomu máme 130 kmenových zaměstnanců a 300 pracovníků na dohody. Všechno to nabralo neskutečnou rychlost a řadu věcí jsme se učili za pochodu. Byly například vypsané projekty na národní kulturní památky a vzdělávací infrastrukturu, kterou jsme my především chtěli budovat. Na samotnou realizaci jsme ovšem měli velmi krátké období. Dnes jsem rád, že jsme vše zvládli a stihli. Už tehdy to byla velká potíž a zodpovědnost. Bez přesvědčení a motivace pana Světlíka by ale DOV tak, jak jej dnes známe, nevznikl. Obdivuji jeho hnací sílu i v souvislosti s tím, že on sám nezískal z celého projektu nazpět nic než pocit zadostiučinění.  

Festival v DOVu: Díra do Plynojemu a StruskaFest
Dnes areál známe jako moderní zázemí pro festivaly, konference, na začátku to tak ale nebylo …

Vzpomínám si, jak jsme v roce 2009 dělali zahajovací koncert v ještě neopraveném Gongu. Pánové Světlík a Pleskot tehdy řekli, ať otevřeme plynojem. Ať do něj klidně uděláme díru. Vevnitř byl tehdy kal, my jsme vypustili zbytek vody a takovou myší dírou se tam lezlo. Právě v takto zpřístupněném plynojemu, spuštěném na polovinu dnešní výšky, jsme uspořádali zahajovací ceremonii k projektu. Měl jsem za úkol pozvat novináře, pana hejtmana, primátora, další důležité hosty i veřejnost. Byli jsme tehdy tak strženi výjimečností projektu, že jsme si říkali: „Jasně, uděláme to, co by ne!“ Ovšem najednou se tam zjevil bezpečák z fabriky a ptal se, kdo tu pořádá tu akci. Hrdě jsem se přihlásil a on pokračoval: „Nechám Vás zavřít! Okamžitě to zrušte!“ Měli jsme už po Ostravě vyvěšené plakáty a všechno bylo připravené. Nakonec však akce proběhla a dodnes se na ni vzpomíná jako na trochu příznačný a rozhodně originální začátek.

No a potom přišly Colours …
Colours byly další zajímavou epizodou. První ročník festivalu v DOVu proběhl v létě roku 2012. Na podzim 2011 jsem se panu Světlíkovi zmínil, že by bylo fajn pořádat v areálu nějaké festivaly. Konkrétně Colours samozřejmě znal a napadla ho stejná myšlenka. Řekl: „Dobře, Ty se se Zlatou (Zlata Holušová, pozn. redakce) znáš, ukážeme jí to tady.“ Naložil nás do svého teréňáku a vozil nás po areálu. Tehdy tady nebylo nic hotové, některé stavby se sotva rozjížděly, místo plochy, kde dnes stává hlavní stage, byla halda – náletové dřeviny, kopce, prostě naprostá džungle. „No a tady bude ta festivalová plocha,“ řekl nadšeně, když jsme přes ni projížděli. My jsme se na sebe se Zlatou dívali a mysleli při tom na to, že se musel úplně zbláznit. Nebylo tam vidět na deset metrů přes křoví. „Tak můžeme o tom uvažovat,“ říkal tehdy Dan Krečmer, který tam byl s námi taky a dodnes staví areály největších festivalů u nás. „A na který rok to tak vidíte? 2014? 2015?“ A pan Světlík odpověděl: „No příští rok!“ „Cože???“ „Příští rok, nebo nikdy.“ A tak jsme kromě všech staveb, přestavby plynojemu a rekonstrukcí ještě připravovali DOV na Colours. I když v prvním roce získal mediální nálepku „Struska festival“, my zasvěcení víme, že se v té době udělal v rámci areálu největší pokrok. Každý další rok pak návštěvníci oceňovali velké změny k lepšímu. I samotný povrch hlavních festivalových ploch vyzrál a dnes je v době dešťů jednou z největších devíz areálu.

Vzdělání především
Potom už rozvoj areálu nabral rychlý spád, že?

Postupně se otevíraly jednotlivé budovy a především Malý svět techniky U6, který byl vlajkovou lodí v oblasti vzdělávacích aktivit. Naším hlavním cílem bylo vytvořit plnohodnotné vzdělávací programy, chtěli jsme k nám dostat děti na výuku, nejen na výlet. Ale nikdo vlastně moc nevěděl, jak na to, všechno jsme se učili za pochodu a za pomoci profíků i ze zahraničí. V U6 byly první tři učebny, ve kterých tvořili první programy naši lektoři pod vedením Lenky Mynářové. Velký a Malý svět techniky jsou někdy mylně vnímány jen jako volnočasová nebo turistická aktivita, ale to hlavní, s přidanou hodnotou, se odehrává přes týden právě v těchto učebnách díky i denním návštěvám škol. Mám radost, že návštěvnost školních skupin stále stoupá.

V roce 2012 jsme dokončili Malý svět techniky U6, zpřístupnila se Vysoká pec č. 1 (tehdy ještě bez nástavby), Gong, v roce 2014 finišovala stavba Velkého světa techniky, 2015 Bolt Tower a reaktivace areálu Hlubiny. Byly to opravdu náročné, ale v podstatě krásné roky. Jsem moc rád, že teď již přicházejí další partneři a investoři. Ovšem ne vše máme ambici a možnost provozovat my jako spolek. Postupně se v areálu „usadili“ např. Jarek Nohavica s Heligonkou, horolezci, jsou tu filmaři, designeři a další. Existuje reálný záměr vybudovat zde pobočku Národního zemědělského muzea, návštěvnické centrum Kofoly nebo například nově vznikající showroom automobilky BMW. Díky schopnosti realizovat naše projekty, s jistotou privátního partnera v zádech, jsme byli svého času dokonce vyzýváni ze strany ministerstva pro místní rozvoj k dalšímu podávání přihlášek. Myslím, že se v té době podařilo soustředit tento typ podpory právě do Ostravy, což našemu regionu pozitivně prospělo. Nikdy jsme nechtěli postupovat cestou prostého získávání dotačních peněz či privátních investic do renovací památek. Vždy jsme měli na paměti, že chceme jednotlivé části projektu programově domyslet tak, aby zapadaly do vzdělávací či návštěvnické koncepce a aby byly alespoň do určité míry ekonomicky udržitelné. S financováním našich aktivit nám dnes výrazně pomáhají také privátní partneři a parťáci, kteří filozofii Dolních Vítkovic věří.

Z konceptu na stěnu aneb Evropský unikát DOV
To znovuoživení areálu je až neuvěřitelné. Sledujete také reakce obdobných institucí v zahraničí?

Na začátku minulého roku jsme byli osloveni sdružením ERIH – Evropské společenství industriálního dědictví, které nám vzkázalo: „My o vás víme, sledujeme vás. Staňte se našimi členy a zároveň kotevním bodem v České republice.“ To nás samo o sobě potěšilo. Na začátku letošního roku si navíc tady u nás v Ostravě zorganizovali board, jakési setkání zástupců významných evropských industriálních památek. Účastnili se ho jejich zástupci z Walesu, z Polska, z Německa, z Itálie a z dalších zemí. Byli mezi nimi i odborníci z oblasti památkové ochrany. Na konci setkání jsem se jeho účastníků zeptal, kam bychom měli vycestovat pro další inspiraci. Odpověď, která přišla, mě, ve vší skromnosti, neuvěřitelně potěšila. Odpověděli, že dnes je největší inspirací pojetí záchrany Dolních Vítkovic v Ostravě. Hlavní devízou DOV je programová náplň jednotlivých částí areálu. Nevydali jsme se tzv. sbírkotvornou metodou, ale cestou nové funkce původních objektů, do kterých se dnes návštěvníci vrací opakovaně.

Můžete tedy říct, že receptem pro úspěšného ředitele Dolních Vítkovic je dobrý tým?
Musím říct, že můj tým je vysněný. Dříve jsem musel být u každé akce, protože tu nikdo jiný nebyl. To se ale postupným vývojem naštěstí změnilo. S budováním struktury a organizace našeho spolku se mi už díky dalším mým schopným kolegům a spolupracovníkům dost ulevilo. Dnes vím, že se na lidi kolem sebe, které jsem si měl možnost sám vybrat, mohu spolehnout. Stále však ještě nejsme u cíle. Ten byl stanoven hned na začátku projektu – propojit Dolní Vítkovice plnohodnotně s centrem Ostravy, a učinit tak výjimečnou národní kulturní památku - s váženými, primárně vzdělávacími funkcemi - přirozenou součástí města.

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE ROZHOVORY
POSLEDNÍ ČLÁNKY