Z OSTRAVY

Urbex

Fenomén Urbex – Ostrava je zlatý důl Lákaly vás odmalička staré a opuštěné domy, továrny nebo třeba zámky? Užívali jste si ten adrenalin, když jste tajně lezli přes plot ke strašidelné vile ve vaší ulici? A při projíždění kolem polorozpadlých statků v odlehlých částech naší i cizí republiky vás příjemně mrazí? Existuje skupina lidí, která si ze zkoumání moderních ruin udělala výhradní náplň svého volného času. Urban exploration neboli urbex je v současné době díky popularizaci v médiích na vzestupu.

Urbex je individuální i skupinová aktivita, jejíž pravidla vznikla sdílením zájmu, hodnot, zážitků a respektu k okolí. Pravověrní urbexeři navštěvují opuštěná místa obytného, industriálního i rekreačního typu. Taková místa prozkoumávají, fotí dokumentaristickým i uměleckým způsobem, často stejná místa navštěvují vícekrát a vznikají tak unikátní časosběrné fotografie, na kterých je bez přikrášlení zaznamenáno působení času. Urbexeři se často potýkají s nařčením z vandalství. Řídí se ovšem přísným pravidlem – nic neponičit, nevytvářet nové vchody (nerozbíjet okna, nevyrážet dveře). Maximálně přelézt plot. A proti vandalství často aktivně bojují.

Podařilo se nám kontaktovat ostravskou urbexerku Báru, která se tomuto koníčku věnuje již několik let a která nám povykládá, jak se to s urbexem u nás vlastně má.

Jak ses k urbexu dostala?

Já jsem se tak nějak k urbexu dostala, když jsem vlastně ještě pořádně nevěděla, že je to urbex. Začalo to četbou, vždycky se mi líbily tajemné příběhy ze starých hradů a zámků, které skrývaly tajné chodby, podzemní komplexy a podobně. Pokračovalo to v mých asi 10 letech, kdy jsem donutila své kamarády, aby se mnou vlezli do budovy opuštěné internátní školy (ta je dnes už nádherně zrekonstruovaná, i když pořád opuštěná). No a pokračovalo to vlastně celý život, jenom jsem tomu začala dávat nějakou organizaci, řád a začala své cesty dokumentovat.

Co tě na tom vlastně baví?

Asi každý, kdo se takové aktivitě věnuje, by vám řekl, že hlavně ta atmosféra opuštěných míst. Když stojíte v budově, která má historii, kde se odehrávaly příběhy, které si teď můžete jen domýšlet, představujete si lidi, kteří tam žili, a padá na vás jakási hmatatelná úcta k minulosti. V rozpadu vidím krásu a v zašlých místnostech, polorozbořených schodištích nebo opadaných kachličkách takovou zvrácenou poetiku. Ten kontrast, když strávíte odpoledne v nákupním centru, a další mezi rozbořenými základy malinké vesničky někde v lesích, mi bere dech.

A ruku na srdce, je to i adrenalin. Nikdy nevíte, na co nebo na koho narazíte, občas si můžete v praxi vyzkoušet své vyjednávací i fyzické schopnosti.

Má urbex nějaká pravidla?

Má. Ale myslím, že každý, kdo dělá urbex, je tak nějak cítí. Nicméně okřídlené „zanech jen stopy, odnes si jen fotky,“ mluví za vše. U nás existují takoví guru urbexu, vydávají knihy, jsou s nimi rozhovory v televizi, a ti se postarali o formulaci pravidel pro všechny, kteří chtějí krásu zachytit, ne ji ničit.

Pravidla jsou vlastně dvě. Nic neponičit – nevytvářet nové vchody (když se do objektu nedá dostat, tak se tam prostě nedá dostat), nedemolovat okolí, exteriér ani interiér. Je dobré se k objektu vydat někdy v budoucnu, protože pak už třeba nějaký vchod vznikne – ať už působením přírodních vlivů, nebo třeba vandalů.

No a zlatým pravidlem je nikomu neříkat, kde přesně je lokalita, kterou jste navštívili.

Proč ne?

Protože není v ničím zájmu, aby na místo proudily davy zvědavců, nenechavé mládeže nebo vandalů. Nechceme přispět k demolování míst, naopak, existují celá hnutí urbexerů proti vandalismu. Také mnozí urbexeři svými fotkami a svými články přispěli k tomu, aby se začal řešit stav historických památek.

Promiň, ale něco mi nesedí. Chodíš na soukromé pozemky, prozkoumáváš něčí majetek. Není to tak trochu na hraně zákona?

To bohužel ano, i to je součást toho adrenalinu. My sami víme, že objekt navštěvujeme jen s těmi nejlepšími úmysly, ale na čele to napsáno nemáme. Takže je to potenciálně nebezpečná situace. A nejen u nás, ale třeba v zahraničí, tam jde mnohdy o víc. Například (většinou přijede policie na udání) můžete přijít o své vybavení a v okolních státech u sebe třeba nesmíte mít nůž nebo teleskopický obušek, to je dobré si zjistit.

Muselas už někdy řešit situaci s policií nebo třeba hlídačem objektu?

Naštěstí ne. Pokud má objekt hlídače, je vždycky lepší zkusit se s ním domluvit. Taky není na škodu mít u sebe třeba flašku rumu, kterou uchlácholíte samozvané hlídače objektu z řad bezdomovců. Horší je, když narazíte na feťáky, to je pak velmi nevypočitatelná situace.

To zní celkem nebezpečně, ty navštěvuješ opuštěné objekty sama?

Většinou ano. I proto se snažím vyhledávat spíš odlehlá místa, ve městech je to o dost nebezpečnější právě z toho důvodu, že se městské objekty často stávají útočištěm pro různé pochybné existence.

A zažila jsi někdy na svých cestách něco dramatického?

To teda jo. Jednou jsem byla v Polsku u opuštěného penzionu. Byla to taková rychlá akce, všimla jsem si objektu z cesty a nezaváhala. Jenže jsem neměla vhodné boty, oblečení ani další vybavení, tak jsem si vzala jenom foťák, do kapsy mobil, občanku a klíčky od auta a vydala se do vysoké trávy. Objekt byl výborně přístupný, nikde nikdo, tak jsem uvažovala, jestli půjdu dovnitř, i když mám na nohách jenom žabky (pravděpodobně bych se rozhodla pro NE), ale najednou jsem za sebou uslyšela auto a bouchání dveří. Chtěla jsem se schovat, ale to už přímo ke mně mířil nějaký chlap. Jak jsem si v ten moment nadávala, to byste nechtěli slyšet. Každopádně to dopadlo dobře, přišel se mě zeptat, jestli náhodou nevím, co je to za objekt. Nicméně protože to bylo hlouběji v Polsku a česky mi nerozuměl, anglicky, německy ani francouzsky neuměl, tak jsme se posunky rozloučili a on odjel. Myslím, že jsem tehdy měla velké štěstí. Kdyby měl za lubem cokoliv jiného, tak si se svojí chabou výbavou ani neškrtnu. Brala jsem to jako takové varování, že se do neuvážených akcí nemám pouštět.

Obrázek 1

Jak nacházíš nová místa pro zkoumání?

Vedle focení a cestování musí být i zkoumání map a terénů pro vás takový přidružený koníček. Pokud vás něco z toho nebaví, lokality vám docela rychle dojdou. Ono se to nezdá, ale návštěva každé takové opuštěné stavby stojí hodně času, úsilí, zkoumání, příprav a v neposlední řadě taky peněz. Jak nacházet nové lokality, to je vlastně takové soukromé know-how každého urbexera, takže nic blíž k tomu asi neřeknu.

Jsi z Ostravy, takže logicky je to tvoje domácí základna. Co všechno se dá v okolí najít?

U mě je trošku paradox v tom, že městské lokality moc nevyhledávám, takže Ostravu tolik prozkoumanou nemám. Je to tady ráj industriálních památek, lokalit, dokonce vím minimálně o dvou opuštěných zámcích v okolí. Dají se tady najít továrny, opuštěné bytové domy, nemocnice, v okolí pak spousta vojenských objektů. Ale já beru Ostravu především jako strategické místo a výchozí bod pro vycestovávání do okolí. Sama za sebe mám raději zámky, hotely, penziony nebo hospodářské budovy, takže víc vyjíždím do blízkého (i vzdáleného) okolí. Urbexeři z Čech mají po ruce Německo, my tady zase to Polsko, kde je takových objektů dost a dost.

Je něco, co bys ráda řekla lidem, kteří mají o urbex zájem?

Toho je hodně. Především to, aby nedělali urbex proto, aby byli zajímaví, nebo proto, že je to nějakým způsobem moderní. S takovým přístupem je to přestane bavit po první neúspěšné výpravě. Vezměte si, že třeba jedete několik hodin k lokaci, kterou jste několik hodin hledali a s obrovskou radostí nakonec zaměřili. Přijedete na místo a lokace je nepřístupná. S tím se smířit není nic jednoduchého, ale patří to k věci.

A když bych řekla, že k běžnému vybavení patří třeba neproříznutelné rukavice (když potřebujete třeba odstranit z cesty sklo nebo třeba stříkačku), nůž, pepřový sprej, pořádné boty a batoh… no, nedá se to brát na lehkou váhu.

Obrázek 2

Můžeme někde vidět více fotek z tvých cest?

Zatím ne, maximálně u mě v počítači. Nejsem fotograf a jsou u nás lidé, kteří se urbexu a zároveň fotografování věnují mnohem intenzivněji a na vyšší úrovni. Pro mě je to zábava, mám sice nachystanou stránku na Facebooku, ale zatím je neveřejná. Na tu postprodukci fotek mi vlastně ani nezbývá tolik času, skloubit to s prací, přáteli a ostatními volnočasovými aktivitami už je na mě trošku moc. Ale jak říkám, o to nejde. Ty zážitky mi zůstanou, fotky taky, ať už je někam vyvěsím, nebo ne.

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE Z OSTRAVY
POSLEDNÍ ČLÁNKY