Zmatky ostravské matky: Vánoce, vánoce, přicházejí...

S přibývající vánoční výzdobou v ulicích i v supermarketech se mi vybavují vzpomínky na příběh, který se mi udál před dávnými a dávnými lety, právě v období svátků, kdy jsem stavu „matka“ ještě nedosáhla, ale dodnes jím bavím nebo spíše udivuji všechny okolo.

Tak tedy bylo nebylo….

V době studií na střední škole jsem pracovně pobývala v Dánsku v jedné nadnárodní firmě a dělala jsem takovou holku pro všechno, šlo totiž o získání zkušeností, pracovních návyků a zdokonalení v cizím jazyce než o vykonávání dané pozice. A bylo pár dnů před Štědrým dnem, kdy bylo s mými rodiči smluveno, že si mne v Dánsku vyzvednou. Leč……vše dopadlo jinak.  Čtyři dny před vánoci mi volali z domova, že ze zdravotních důvodů se odvoz z jejich strany nekoná, zajišťují mi řidiče kamionu, který má druhý den cestu do České republiky. Dostala jsem jeho jméno, stručný popis a hotovo dvacet. 

Tu noc jsem nespala klidným spánkem. Čekala mne přece dlouhá cesta s neznámým mužem !         

Další den mne tedy čekalo rozloučení s lidmi, kteří mne na dobu 2 měsíců přijali za svou kolegyni a naučili mne toho tolik! A pak už jsem s kufrem zamířila na parkoviště před firmou, kde mne, dle domluvy, již čekal onen řidič. Po nastoupení a prvním pohledu jsem si řekla, že by to nemuselo být zas až tak zlé – byl mladý, měl příjemné vystupování, na palubní desce jsem si všimla fotky ženy s dítětem, takže chlap normál, řekla bych pro můj účel cestování nezávadný. 

Vzhledem k tomu, že do vánoc zbývaly tři dny, a bylo již k večeru, pomyslela jsem si, že je nejvyšší čas vyrazit. Panáček byl ale jiného názoru. Právě v tu chvíli mu začala povinná doba odpočinku, a mne tudíž několik hodin prosezených vedle něj. 

Ok, tak fajn! Na několika hodinách přece nesejde! Po tuto doslova přetrpěnou dobu jsem se z čerstvým řidičem vydala na cestu. Zpočátku jsme vedli konverzaci o běžných tématech – rodina, blížící se svátky, můj pobyt v Dánsku, což nám vystačilo na několik hodin. Ale právě po vyčerpání těchto témat se jeho zájem o informace stočil čistě na mou osobu a já během okamžiku prohlédla jeho záměr. Začal mi dělat návrhy, že se o tom přece nikdo nedozví (tak jako určitě ne, vždyť si tě najal jen můj otec……), atd. Nevěřila jsem svým uším, měla jsem na očích fotku jeho manželky a dcery a on mi tady beze studu předkládá svůj již beztak dávno promyšlený plán. Tak to ne, odrážela jsem jeho zatím jen slovní nátlak, než bych ale čekala, že se z ústního stane fyzický, prosadila jsem si na nejbližší benzínové stanici výstup s tím, že si stopnu jiného řidiče. Byl mým odhodláním překvapen, ale ač zprvu namítal, tak ve výsledku jsem zůstala na benzince s kufrem, v tom okamžiku již v Německu a sama jsem byla zvědavá jak tato cesta pro mě dopadne. 

Měla jsem ale víc štěstí než rozumu, ani ne po hodině si přijel doplnit pohonné hmoty kamioňák z českou poznávací značkou, ve věku asi 50 let, opět vypadající neškodně. Tlačil mne čas, takže odvaha byla v přesile nad strachem a obavami. Řidiče jsem oslovila a on mne opravdu přijal a dokonce že prý cestuje do Ostravy!!! Taková náhoda!!!!

No ale dobrodružství nebralo konce. S pánem jsme si začali vykládat opět o obecných věcech, tak jsem se mimo jiné dozvěděla, že cestuje ze Španělska, veze několik tun pomerančů, už je z tohoto kočovného života utahaný a přemýšlí o důchodu. Já si v tu chvíli uvědomila, že od mého startu v Dánsku jsem nic nejedla, a bohužel jsem si ani sebou nepřibalila žádnou svačinu, v peněžence jen výplata v dánských korunách, kterou nebylo kde si směnit. A za zádytuna pomerančů!!! A mě bylo trapné říct si alespoň o jeden kus. Cestou jsme jak naschvál potkávali billboardy, propagujícími samé pochutiny, dodnes si pamatuju ten s milionkrát zvětšenou nutelou. Mít tu možnost, sežrala bych ji. Tak jsem byla hladem. Ach jo.  Dále se témata opakovala,co bylo nové, tak jeho informace o tom, že on zásadně nedodržuje povinné oddechové pauzy. Tudíž instrukce pro mne, kdybych měla dojem, že usíná, mám prý buď pomalu zvyšovat hlasitost svého projevu, nebo rádia. Si asi dělá srandu ne? Ne!!! O několik stovek kilometrů se tato situace skutečně stala. Při poklidné jízdě po dálnici se tento řidič se svým objemným vozem začal přemísťovat z jemu určeného pravého pruhu šikmo přes první, druhý a mířil už ke třetímu a svodidlům, když jsem zpozorovala, že tento řídí se zavřenýma očima! A do háje! Instinktivně jsem sáhla po ovladači hlasitosti na rádiu a pomalu jím otáčela tak, že se melodie stávala hlasitější a hlasitější, což naštěstí zabralo téměř okamžitě. Chlap se vzpamatoval, zjistil, že blokuje nejrychlejší pruh, tak se pomalu začal přesouvat zpátky na své místo. Hodil na mne provinilý výraz a řka: „Vidíte, dobře jste to zvládla“ pokračoval, jakoby se nic nestalo. Ufff. 

Kdyby to touhle událostí skončilo, ale ono bohužel ne. 

„Dochází nám nafta“ sděluje mi řidič, když jsme již brázdili zvlněný povrch dálnice kousek za Prahou.

„Aha“ já na to, tak není nic jednoduššího, než si načepovat ne? Když jsme ale takhle minuli už třetí pumpu, odvážila jsem se dotázat: „A proč nikde nezastavíte?“

Podíval se na mne a s naprostým klidem mi odvětil: „Nemám peníze“.

Cože??? 

Jakmile uviděl můj udivený výraz, snažil se mi situaci dovysvětlit: „To se mi stává pořád. Ale nebojte se, zastavím na příští pumpě, zavolám šéfovi a ten mi peníze přiveze.“

Tak to je teda vážně expert. Opravdu jsme už konečně na další pumpě zastavili, samozřejmě mimo stojan na čepování a řidič vytáčel číslo svého šéfa. Ten ale vůbec nebyl připraven jakkoli svému zaměstnanci vyjít vstříc, jeho řev byl ohlušující, takže jsem slyšela každé jeho slovo: „To nemyslíš vážně!! Jakto, že zase nemáš peníze? Nic ti nepřivezu! Zůstaň si kde jsi!“

Řidič se samozřejmě ani slovem nezmínil, že má ve voze stopařku. Otázkou by bylo, jestli by toto přiznání byla polehčující okolnost nebo zátěž.

No a co teď?

„On kecá, to víte, že přijede, do té doby se konečně vyspím“. 

Začal si tedy připravovat lože, což je palanda nad místem řidiče a spolujezdce, tam si vylezl a v minutě jsem slyšela jeho chrápání.

Co v takové situaci dělat? Dodnes nepochopím, proč jsem si nestopla jiného řidiče. Byl předvečer vánoc a já trčela na pumpě, s cizím chlapem v autě a nevěděla, jak toto celé dopadne. 

Tak jako řidič v mžiku, já oka nezamhouřila ani na chvíli, stále jsem vyhlížela šéfa, který ač rozlícen, přesto z opojení vánoční atmosférou, přijede svému zaměstnanci na pomoc.

Nepřijel. Opravdu dojel až další den ráno, na Štědrý den. Já jsem byla pro něj ve voze překvapením, tudíž své naštvání dokázal zkrotit. A nejen to, dokonce mne přibral na palubu a dovezl domů. 

Utrmácená, unavená, utahaná, neskutečně hladová, ale dojatá jsem se vítala se svými nejbližšími. 

Vánoce, ty svátky klidu, mohou konečně začít.