Stará mladá

Znáte to, vy, fejsbukovští, takovou tu hlášku míněnou, jakože v dobrém, něco ve smyslu: Záleží nám na vás, proto vám přinášíme vaši vzpomínku. A hle, koukáte na událost před x lety, která vám sice vžene slzu do oka, ale záhy také lítost, že už je to pasé. Tak i já koukám na foto z vlastní oslavy narozenin, která se ale odehrála před pěti lety!!! Míněno v dobrém??? Jestli to se mnou, milý FB, myslíš dobře, tak si to nech laskavě pro sebe, jo? To jen usoudíte, jak ten čas strašně letí. A depka je tu.

Já si však vůbec nevšimla, že ta léta jsou už pryč. To nebyl okamžik, ale mžik, setina sekundy a já stojím na prahu dalšího desetiletí. Co se za těch několik let změnilo? A změnilo se vůbec něco? Jsem pořád stejně praštěná, se stejnou energií, se snad o něco větší chutí k vínu a je fakt, že když je možnost, dám si o víkendu po zhotoveném obědě „dvacet“ a když uléhám, častěji cítím pravou kyčel a zaujímám už dopředu polohu, při které bolest obcházím. Rozhodování, zda strávím páteční či sobotní večer někde venku u vínka nebo doma u vínka, dopadá ve prospěch gaučingu.

Víc si vážím zdraví svého i mých nejbližších. Je mi líto každé chvíle, kterou nestrávím se svými dětmi, protože si uvědomuji, že ten čas, kdy je mám „vypůjčené“, po to období, kdy s námi, rodiči, tráví jen zlomek ze svého života, je mi čím dál vzácnější.

Čas nezastavíme. A když jsem se ptala starších a zkušenějších, bude se prý ještě zrychlovat. Nevím, jak je to možné, když den má, a bude mít, stále dvacet čtyři hodin??? Jde o to nezblázni se z toho. A to je ten bonus zrání – totiž, že už se člověk nehroutí z kde čeho. Je to nadhled, který mě drží při životě a zkušenosti, díky nimž umím rozdělit podstatné od nepodstatného, neřešit minulost, ani hledět příliš daleko do budoucnosti, ale víc si užívat „tady a teď“.

A proto jsem ve svých čtyřiceti letech začala znovu tancovat. Po dvaceti letech jsem se vrátila k tomu, co bylo mému srdci tak blízké a tělu naprosto přirozené. Pět let jsem závodně tančila disco a náhoda tomu chtěla, že jiná taneční skupina se stejným tanečním stylem hledala můj ročník. Mého ročníku je totiž třeba!!!! Nejsme na odpis. :) 

Tudíž plán do příštích narozenin (dál neplánuju) je jasný. Dokončit ten poslední rok vysoké školy, který mě určitě bude stát hodně úsilí a nervů (a to se obávám, že moje hlava zařadí do kategorie věcí podstatných pro občasné zhroucení se), stát se právoplatnou členkou taneční skupiny a především být šťastná. Život je přece tak krásný a plný překvapení. Nikdy nevíte, co vás příští den potká. Jen mít oči a srdce otevřené dokořán.