Z OSTRAVY

Ptáci (ne ti v trní, ale v korunách stromů)

Jsem na dobré cestě svému předsevzetí, o němž jsem psala v minulém díle zmatků, nazvaném Stará mladá. Skutečně jsem se tedy odhodlala a vydala se po práci na svůj první taneční trénink. A to stejně, jako před dvaceti lety, kdy jsem zavadila náhodou o inzerát, v němž se hledali noví tanečníci do taneční skupiny.

A stejně jako tehdy, i dnes mne táhla touha tancovat. Co na tom, že jdu ve svých čtyřiceti letech, v třeskutých mrazech, sama, mezi již semknutou skupinu ženských? Za jiných okolností bych se tak do neznámých míst nehnala, ale děda mráz je nemilosrdný a tak přidávám na rychlosti. Byť není tělocvična od mé kanceláře daleko, poněkud mě při cestě začíná znepokojovat hejno vran, které se mě drží. Nejsem zrovna domýšlivá, ale tady začínám mít pocit, že na mě ti opeřenci vidí něco poutavého. Přelétávají z větve na větev, pak ze stromu na strom a mně se začíná vybavovat ta scéna z Hitchcokova hororu „Ptáci“ – s vyklovanýma očima.

Horory nejsou sice můj oblíbený žánr, ale jednoho večera, kdy jsem zůstala bez manžela i bez dětí, za to ale s lahví moc dobrého vína a s programem televize, který nesliboval krom nekonečných seriálů nic sledovatelného, jsem usoudila, že není nad klasiku. Stáhla jsem si Ptáky (ne z kůže, ani z peří, ale z internetu) a kousek zhlédla. Upřímně, možná klasiky zklamu a možné fanoušky mého blogu taky, ale buď už jsem tak otrlá, nebo bez kouska citu, ale mě to spíš pobavilo než vyděsilo. Tehdy! Ale v tento zimní, mrazivý večer, kdy byste kus člověka pohledali, se mi ta scéna zase tak zábavná nezdála. Přelet vran doprovázel nepříjemný zvuk, takové šustění, a ta večerní temná obloha tu temnou atmosféru přirozeně dotvářela.

Procházela jsem právě pod širokou korunou jednoho stromu, od tělocvičny mě dělily už jen dva jemu podobné, když jsem si všimla, že z nebe začíná padat něco podezřelého, a to v ne zrovna malém množství. Že by v únoru z ničeho nic začalo pršet? Na chodníku, všude okolo mne, se střídavě objevovaly jakoby větší dešťové kapky a do toho bílé skvrny.  Než mi došlo, že hejno postihla hromadná potřeba se vyprázdnit, už pár kapek přistálo i na mé černé péřové bundě. A na černé, a to i v černočerné tmě, se ta bílá hmota vyjímá dosti zřetelně. Já jsem byla posr….. od ptáků!!!

Poslední dva stromy míjím napolo zmrzlá a posr…..  Tak to je dobrý začátek mé taneční kariéry.

Odhodlání je však silnější, takže i takto označena míjím ty zbývající dva stromy, ptáky již nevnímaje, a vstupuji do budovy s tělocvičnou. Bundu sundávám hned po vstupu, tudíž první dojem z mé osoby by neměl být ovlivněn střetu s těmi polétavci.

Zbývající hodina a půl tréninku proběhla nad očekávání. Holky mě přijaly mezi sebe okamžitě, dokonce jsem při choreografii zaskakovala za jinou tanečnici, a to rovnou v přední řadě! Někdo si po označení ptákem běží vsadit sportku, mě posr…… přineslo něco, co se penězi vyjádřit nedá. Ten pocit, že jsem i po těch letech zase tanečnice!

DALŠÍ ČLÁNKY Z KATEGORIE Z OSTRAVY
POSLEDNÍ ČLÁNKY